přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
ClaritaRei, DewittMulg, MillardSey, OmaIyn9637 + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
animula - Tuesday, 18.04. 2006 - 20:05:51
Téma: Próza - Úvaha/Zamyšlení

Už mi to nedalo....

 

Snění o životě



Je zajímavé, jak snadno se dají využít ke komerčním účelům určité sociální axiomy, a jak již desítky let bezpečně fungují. Mám na mysli pravděpodobně určitou izolaci, zmatenost a nejspíš i nekvalitní sociální zázemí lidí – především děvčat, mezi 12-17 lety.

Již několik desetiletí – nejmarkantněji od éry skupiny the Beatles, jsou těmto děvčatům svým způsobem podstrojovány určité idoly adekvátní a srozumitelné jejich věku, kterým tyto zoufale podléhají a mnohdy následné mánie vyvolávají pochybnosti o jejich duševní zralosti, eventuelně zdraví.

Když se podíváte na skupinu the Beatles, jejich koncerty provázela tak masová a nevysvětlitelná hysterie, kdy dívky brečely, omdlévaly a hroutily se v publiku, že z toho i dnes běhá mráz po zádech. Je ovšem zajímavé, že i přes nesporný přínos skupiny hudebnímu světu v pozdějších letech své tvorby byli zpočátku the Beatles opravdu takovým typickým, mainstreamovým „boybandem,“ který oslovoval především děvčata stejného – pre a pubertálního věku – jako se to daří podobným komerčním produktům dnes.

Co se vlastně děje s děvčaty v tomto věku, že tak převelice snadno podléhají mediální manipulaci, nekritické idealizaci svých idolů, a to celé se zvrhá v otřesnou hysterii?

Za posledních deset let bylo takových nabízených ikon několik: Od Take That, Backstreet Boys, N’Sync, Kelly Family, Boyzone, po Lunetic, Hanson, Gila (snad ani všichni vyjmenovat nejdou), a všechny tyto „ikony“ měly něco společného:

1) Dobrý a inovující fyzický zjev. I když Beatlesáci zas takoví manekýni nebyli, byly v jistém smyslu odlišní od stylu mladých hochů svých let, a ten následně začali sami udávat. Stejně tak všechna výše jmenovaná tělesa stavěla v jistém smyslu primárně na dobrém vzhledu, většina jejich zpěváků by se uživila modelingem, a skupiny měly obvykle vzhledově různorodé složení – blonďáci, bruneti v adekvátním mixu, aby si každá dívka našla svůj typ a „zamilovala“ se. Vznik určité citové vazby je vzhledem k hudební kvalitě těchto těles nutnou podmínkou úspěchu.

2) Nenáročnou hudbu. The Beatles hráli v počátku v zásadě přístupné písničky o lásce, kterým každý rozuměl a snadno si je zapamatoval, stejně tak Kelly Family; u vysloveně chlapeckých popových skupin byla hudba orientovaná podle momentálního trendu a téměř výhradně byly texty o lásce, resp. vyjadřovaly bezmezný obdiv k dívce, aby se fanynky mohly snadno identifikovat, že právě tuhle písničku zpívá Vašek jen pro ni (a nebo by zpíval, kdyby věděl, jak je úžasná).

3) Jednoduchá a snadno zapamatovatelná jména členů. Stejně jako jmenovaly dívčiny „John, Paul, George a Ringo“ jmenovaly „Paddy a Angelo“ a jistě budou jmenovat další.

4) Omezenou časovou trvanlivost. Kromě the Beatles, kteří se v závěru své kariéry vyšvihli mezi excelentní muzikanty a hudební inovátory, končí 99% těchto produktově zaměřených kapel kdesi na smetišti hudebních dějin, a dva až tři roky po oficiálním ukončení jejich kariéry po nich nejen neštěkne pes, ale snad kromě rádia Blaník nikdo nepustí jedinou z jejich písní. Doslova ani jedinou. Svou sezónu si odbyli, a teď nejsou zajímaví ani na výprodej.

5) Zajímavým zdrojem jejich příjmu je prodej zboží s „motivy kapely.“ Ať jsou to trička, pohlednice, školní potřeby, oblečení, knihy, zkrátka kapela není pouze hudebním produktem, je produktem sama o sobě, a cokoli, co se jí týká, je zpeněžitelné.

6) Po ukončení kariéry obvykle nic nenásleduje. Mnozí se pokouší o sólovou kariéru, ale ta se málokterému z nich podaří, protože oslovit fanynky kapely, které už nemohou poskytnout komplexní zázemí pro tvorbu snů a nadějí, je bez kvalitní muziky velmi obtížné a je v principu nutné najít úplně jiné publikum. Ale dá se to, důkazem je Robbie Williams, který nejen přitahuje, ale především hudebně oslovuje, Ronan Keating z Boyzone také ten hit, dva měl, ale jinak obvykle končí s rozpadem kapely i kariéra jednotlivých členů a takoví Lunetic snad byli viděni na „předváděčce“ katalogového zboží pro důchodce.



Zbývá položit si otázku – PROČ to tak spolehlivě funguje? Proč ječí náctileté fanynky, jak toho a toho milují, jak je nejlepší, a ztrácí racionálně-kritický náhled na sebe samotné?

Pokud pojmeme za začátek tohoto fenoménu šedesátá léta, uvědomme si, co se v té době dělo s evropskou společností. Především se měnily hodnoty, vznikl bipolární svět a přišly vyšší nároky a určité sociální nejistoty ve vyspělých západních zemích vyplývající z neustále větší komercializace a konzumnosti. Zažité hodnoty se posouvaly pod taktovkou konzumu, vidin zisku a úměrně tomu stoupal psychický, sociální a politický tlak na obyvatele. V takové mele vyrůstaly i náctileté dívky, pro které byla určitým únikem hudba, a s ní spojená idealizace těch, kteří tuto úlevu přináší. The Beatles zároveň nevzbuzovali dojem „nedostupnosti,“ ale naopak působili jako kluci od vedle, které pozvete domů na odpolední čaj. Zároveň idolem nebyl už Kristus a další tradiční ikony, ale John Lennon. Kritus – spasitel přináší úlevu, léčí a hojí bolest, a tu největší měly dospívající dívky tehdejší doby na duši. Od té pomáhala hudba, která dávala naději na lepší svět, hezčí a plný lásky a optimismu, a tyto představy se posléze promítaly do samotných hudebníků. Ve věku, ve kterém se fanynky Beatles nacházely, z drtivé části nikdy nezažily lásku a nepoznaly rozdíl mezi obdivem a idealizací a skutečnými city, které se implicitně směšovaly v jedno. Většina z nich „z toho“ za pár let vyrostla, vdala se a pravděpodobně prožila všední život bez Johna nebo Paula. Ale jak je možné, že vznikají stále a stále nové generace tak snadno manipulovatelných obětí?

Hudba v postatě začala v té době plnit multifunkční poslání: Nejen, že naplňovala esteticky, začala také „bavit“ ve smyslu poskytování oddechové zábavy, uvolnění od všedních starostí a také nudy a šedi, stala se revoltou vůči „starému a zkostnatělému,“ byla politickým i sociálním poslem a symbolizovala a ztotožňovala generaci. Podobné funkce plní tyto boy-bandy dodnes.

Když se podíváme na současné Lunetic, německou skupinu Tokio Hotel, zarazí nás hned na pohled několik věcí: Jejich zpěvák jednak vypadá na první pohled jako holka (údajně mu v anketě o nejošklivější dívky světa přiřadili pěkné sedmé místo (-: a někteří stále odmítají uvěřit, že to není ženská ;), posuďte sami),


ale hlavně je celkem trapnou kopií Briana Molka z kapely Placebo, podobnost je však jen v zženštilém vzhledu, užívání tmavého make-upu, hezounkovství, černě nalakovaných nehtech, bisexuálním ladění a černých, odbarvených vlasech, pěvecky na zpěváka zpívajícího déle než dekádu a s fantastickým zabarvením hlasu (ano, mám hodně ráda Placebo) absolutně nemá a jeho zpěv zní jako křik čtrnáctiletého fracka. Buďme féroví, třeba z něj za pět, deset let něco opravdu bude, ale momentální úroveň jeho zpěváckých kvalit připomíná jistou protekční holčičku Natálku Kocábovou. Příliš brzo na tak rádoby dospělé písně, čímž se například Tokio Hotel odstavuje od hudebně zajímavějších a vyspělejších the Rasmus, kteří hrají podobný styl komerční hudby brnkající na depresivní notu, ale jejich zpěvák je opravdu zpěvák a celkový dojem z kapely je výrazně vyspělejší.

Protože se dospívajícím dívkám hodně líbí „hodně cool týpci,“ tak zpěvákův bratr hrající na kytaru má pro změnu udělané dready jak dealer z Václaváku. Další člen kapely je takový „obyčejný hezký kluk,“ aby se dostalo i na konvenčnější děvčata, a poslední člen se tváří jako metalista s vlasy na mikádo. Inu, producenti zkrátka neponechali nic náhodě (kapela má údajně čtyři! producenty, to by v tom byl čert, aby se to neprodalo), a důkladně zapracovali i na oblečení milých hochů – roztrhané džíny, americká z výroby sepraná trička s výraznými potisky, mohutné kovové šperky a tři „hiphopersko-skejťácké“ čepice jsou jen jakousi tečkou na dortu. Ještě pořád jsme se nedostali k hudbě.

Jistou „poznávací značkou“ kapel pro teenagery je globální depresivní vzhled i hudební ladění. Nevím, co tak strašného se současné generaci mladých lidí stalo nebo děje, mám trochu podezření, že jsou tak depresní z toho, že se jim děje právě naprosté hovno, protože drtivá většina z nich nepoznala válečný konflikt, rozdělení státu atp., ale protože k dospívání problémy a „depka“ tak nějak patří, tak si je mírně vsugerovávají a v určitém smyslu tím zároveň revoltují proti rodičům i konformnosti společnosti kolem – např. ve škole. Ono je to z větší části za pár let přejde, menší část se pravděpodobně stane těmi, které litujeme, když je míjíme. Právě Tokio Hotel jsou ideální směsicí hezounkovství, revolty a pubertální deprese, aby vyvolali v dívkách pocit, že někdo prožívá totéž, líbili se jim a zároveň nevyvolali dojem Marylin Mansona, aby to rodiče zakazovali. V jistém smyslu se dá říci, že naplňují dívčí sny o tom, s kým by asi tak chtěly chodit. Už za mých středoškolských let byli „dreďáci“ žádané zboží, zženštilým unisexuálům se pravděpodobně zrovna otevřely dveře.

Vzhled kapely tedy producenti dořešili do posledních detailů, a oficiální fotografie s patetickým výrazem dvou hlavních loutek tento aspekt jen podtrhují, tak pojďme na tu hudbu.

Kdo to slyšel, a neviděl, to nejspíš bez zaujetí přešel. Kdo to viděl, ten se buď zhrozil, bez zájmu odvrátil nebo mu zvlhly kalhotky. První „hitovka“ se jmenovala „Durch den Monsun“ (Skrze monsun) a je to producentsky téměř 100% dotažené. Aranžmá skladby je výborně vygradované od popíkové melodičnosti po téměř „rockový nářez.“ Umíračkovský a trochu cynický zpěv nezletilce je pro ty starší lehce úsměvný, ale kytary mají slušný zvuk a nebýt nezpěvné němčiny a příliš zřetelné nevyspělosti hlasu (jaký mají producenti plán B, až jim frajer začne mutovat a neuřve to tak vysoko, by mě vážně zajímalo!), mohla to být slušně průměrná pop-rockovka do TOP 30. Ale protože to jsou německé! děti, hrající si na tvrdé, životem zklamané šestnáctileté muzikanty zpívající o tom, že na „konci času, až nebude padat žádný déšť, to bude všechno dobré,“ (ufff) tak tato píseň doslova okupuje všechna rádia. Když se k tomu dodá velmi profesionální klip, kde zpěvák hází krasoňovské pohledy jako před sebevraždou a soutěží o Miss mokré tričko, je u náctiletých dívek úspěch zkrátka zaručen, i kdyby se jim stokrát nelíbili hubený kluci. Vezmeme nezletilé krasavce, patřičně je zmalujeme, navlečeme do trendy hadrů a jejich popinu převlečeme do kytar, a ono se to prostě prodá.

Abych nesoudila kapelu podle jedné písně, stáhla jsem si několik ukázek jejich alba, a pilotní píseň je ovšem asi to nejlepší, co mají.
Ještě vcelku zajímavá je oddrhovačka „Schrei,“ která opět stojí na dobře udělaném těžkotonážním aranžmá, které se nicméně k nevyspělým puberťákům hrozně nehodí, a s hlasem šestnáctiletého kluka to zní jako karaoke, ale text „řvi, dokud jsi sám sebou, řvi, i kdyby to bylo naposled, řvi, i když to bolí, řvi jak nejvíc můžeš“ splňuje dokonale účel. Ono občas si zařvat od plic podvratné „Neeeeeeeeeeiiiiiiiiiiiiiiiiiin“ může být i prospěšné ;-). Navíc tvrďácký klip s líbajícími se dívkami, rozbíjením vybavení domu je takový „odvaz,“ že kategorie „průměrné“ lze písni s výhradami přiznat. Ale zbytek, to už je opravdu prachbída.

Úchvatně patetický klip k písni „Rette mich“ (Zachraň mě, ach!!!!), kde bych nad výrazem zpěváka vytáhla kapesník i já, ukazuje, že hudebně poněkud dochází dech. Je samozřejmě obvyklé u komerčních kapel po tvrdších vypalovačkách nasadit do rotace baladu, a Rette mich má slušnou kytarovou linku, ale pěvecky je to opět Angelo Kelly před mutací, který zpívá „zachraň mě, uvnitř hořím, zachraň mě, bez tebe to nezvládnu, zachraň mě, tebe a mě.“ Fňuk. Metallicoidní vrchol písně o tom, jak všechny sny byly lží nepochybně brnká na něžnou strunu všech dospívajících, ale kalkul z toho smrdí až do Břeclavi. Nevěřím, že takový text si napsali šestnáctiletí kluci, jak někde tvrdí, ale spíše velmi vykutálení producenti, kteří dobře vědí, že něčím tak neupřímným a patetickým vůbec nic nezkazí, protože maminkám nebude vadit takovou muziku koupit /v žádném ze singlů není jediná nadávka/, a o umění tu přece nejde.

Z alba stojí za zmínku ještě Gegen Meine Willen, což je relativně průměrný rock á la Blink 182, ale slabší než např. Schrei, při Freunde Bleiben už docházely nápady a píseň je podprůměrná dvouakordová oddrhovačka bez zajímavějšího aranžmá, a Ich bin nicht ich a Jung und nicht mehr Jugendfrei už implikuje známky všestranného vyčerpání a přismrádá europopem. Ostatní písně jsou skutečný odpad bez hudebního nebo textového nápadu či producentské inovace. Wenn nichts mehr geht (Když už nic nejde (-;) je doslova podprůměrná apokalyptická depresoidní rádoby-rammsteinovina, u které se nad dětinskostí hlasu zpěváka s takovým nářezem v pozadí vyloudí úsměv na rtech mnohým. Zkrátka, hudebně to je stěží průměr, spíše to inklinuje k nevyzrálé sračkovitosti, tak typické u podobných producentských výplodů a výhřezů.

Když jsem se dívala, jak se milí hoši jmenují, upřímně jsem se zasmála, neboť tato jména udrží a VYSLOVÍ i Blanka z Bučovan v sedmé třídě (cílová skupina): Bill, Tom, Gustav, Georg. Teď už si to budete pamatovat i vy, ne? (-: Nevím, jestli to mají v občankách nebo jsou to umělecká jména na objednávku, protože třeba „Bill“ mi dvakrát německy nezní, ale tak, proč ne.

Samozřejmě, že u „fenomenální“ kapely s výrazným image tohoto typu už si obchodníci mnou ruce po dvou singlech: Oblečení s motivy kapely se údajně dobře prodává, Bravo, Popcorn a další mají jistotu, že vyprodají s hošíky na titulce číslo (stejně jako to bylo v dobách Kelly Family), a holčičky si pod polštářem sní o tom, jak se do nich Bill zamiluje a odvede si je na svůj hrad, a Mařka od vedle bude těžce závidět. Mimochodem, narazila jsem na nějaký deník těchto dívčích snů, a to mi na férovku lezly oči z důlku. Představy o tom, jak „u nás ve vesnici zastavil u rybníka černý mercedes a z něj vystoupil Bill s Tomem a šli se projít, tam jsme na polní cestě se potkali, pozvali je domů na maminčino vepřo knedlo, díky kterému se do nás zamilovali“ (líbí se mi ten sociální altruismus, že u toho dotyčná myslí i na kámošku), mě mohou upřímně rozesmívat, ale na druhou stranu mě děsí, že tomu někdo propadá do té míry, že je schopen zapomenout žít vlastní život. Brečet každý večer nad plakáty a usínat se sny, které se velmi, velmi pravděpodobně nemají šanci splnit, mi připadá jako mrhání duše a nechápu, že je to po generace pořád stejné a nevidím pro to důvod. Obzvláště, když některé dívky začnou mít proto problémy ve škole, investují celé kapesné do „upomínkových“ předmětů, některé přestanou jíst atp. Napadá mě, zda to není prakticky nulovou výplní volného času – málokteré školy pořádají sportovní nebo umělecké kroužky, a kolik lidí má támhle někde na maloměstě šanci dělat něco smysluplného, když dorazí ve dvě domů a nemají žádné klubovny ani jiné zázemí. Práce s mládeží nám tu podle mého vázne.

Většina děvčat říká, že „takový kluky kolem nemaj.“ No bodejť, protože oni vlastně neexistují. Jsou to jen dokonale vymodelované figurky ze slámy a plastelíny, které jsou líbivé a žádané, ale naprosto neživotné a pouze po zmáčknutí čudlíku tvrdí to, co chtějí dívky slyšet („nemám přítelkyni,“ „líbí se mi normální holky…“). Stejně jako drtivá většina modelek neoplývá v civilu takovou krásou ani sex-appealem jako na fotkách, tak ani tyto figurky nemají vlastnosti, které jim dívky a média atribuují, a stejně jako se kluci diví, že holky kolem nevypadají jako na těch plakátech (a ani nemohou!), analogicky umělý život jsou tyto kapely. Nejsou to v jistém smyslu skuteční lidé, ale továrny na dívčí sny za účelem co největšího mamonu pro ně a producenty. Je s podivem, že tak jednoduchý recept stále funguje, ale funguje. Dívky místo aby se rozhlédly kolem a našly si někoho skutečného se všemi vadami a lidskými chybami a prožily opravdový vztah, raději se upínají k dokonalým a sterilním snům. Což je docela hrůza a mrhání životem.

Nevím, jestli jejich vlastní život je tak mizerný a lidé kolem ještě horší, ale co mají z mé zkušenosti tyto dívky společné, je v mých očích nízké sebevědomí a sebeúcta, protože ten, kdo věří sobě, nepotřebuje věřit snům.

Zůstává mi v jistém smyslu záhadou, jakou roli v tom všem sehrávají vlastní muzikanti: Jsou to evidentně loutky v rukou producentů, kteří zpívají a dělají to, co jim někdo jiný řekne, s dohodou o tom, že o výslednou hromadu se vhodně šábnou. To by mě osobně nebavilo ani neuspokojovalo, a řev a jekot fanynek je možná zajímavý ze začátku, potom to leze podle mého hlavně na nervy. Nevím, jestli jsou v šestnácti tak vypočítaví, aby to dělali pro peníze, nebo je k tomu manipulují rodiče (mám silné podezření), ale propůjčovat se k něčemu takovému je pro mě docela nevysvětlitelné. A důsledku toho všeho je mi nejvíce líto ubrečených a hysterických fanynek, jejichž sny se nesplní a časem vyblednou, ale kurňa nebylo by lepší investovat ten čas a zájem do něčeho užitečnějšího? Tyhle kapely by měly mít nepsanou povinnost dělat min. dva dobročinné koncerty ročně nebo odvádět část zisku nadacím, protože jinak po nich kromě zblblých puberťaček skoro nic nezůstává. Ani umění, ani radost, jen ubrečené třináctky.

Ohledně životnosti podobných kapel – no někdo to vidí na rok, maximálně dva; vzhledem k určitému zpoždění této mánie u nás vyvrcholí jančení během půl roku s dalším albem a pak postupně bude slábnout; objeví se noví, lepší idolové pro sny pod polštářem, provalí se jim jejich slečny a do dvou let neuslyšíme žádnou písničku v rádiu a do tří let si jejich jméno nikdo nespojí s hudbou ani tváří. Pokud se tedy nestane cosi neočekávaného a nevyprodukují opravdu kvalitní desku, ale to by byla očekávání maličko nerealistická k možnostem tak mladých muzikantů. Za reálnější považuji možnost, že za deset až patnáct let se někdo z nich zúčastní nějakého hudebně opravdu zajímavého projektu a v CV bude zmíněno, že kdysi hrál v klučičí partičce Tokio Hotel, kterou si ale téměř nikdo nevybaví. Jak jednoduché, že. A jak to neomylně funguje. Taková televize O nebo Evropa 2 dávno pochopila, že je ideální se na takové vlně svézt, a tak „speciál“ o Tokio Hotel vysílá TV Óčko třikrát denně (!!!), jednou za tři hodiny rotuje Durch den Monsun na E2 a vsadím se, že nebude trvat dlouho, abychom ho slyšeli i na Impulsu. Jediným pozitivem může být, že si dívky zopakují němčinu a procvičí si při zpěvu slovíčka (-;, ale jinak je chybou, že neexistuje protipól nabízející seriózní umění a hlubší motivaci než sladký kukuč. Nicméně nám nezbývá nic jiného než se obrnit trpělivostí a tolerancí jak vůči vnucované hudbě, tak naivním snícím dívkám a doufat, že z toho rychle vyrostou. A tak pořád dokola.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Úvaha/Zamyšlení:
Ó,kolena, kolena...

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 7
Účastníků: 22


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel" | Přihlásit/Registrovat | 15 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Anonymní - Saturday, 17.06. 2006 - 02:32:55
Je zajímavé, že já, čtrnáctiletá holka, většinou souhlasím s tímto článkem. Takovéto skupiny jsou jenom pro komerci.
Ovšem nemohu odpustit Kelly Family... Nevím, jak tehdy šílela a hysterčila "třináctiletá děvčata", ale já jsem se s nimi, coby dítě v předškolním věku, pokoušela zpívat, třebaže jsem jim nerozuměla ani slovo. Je ale potřeba si uvědomit, že Kelly Family se ke své slávě vypracovala postupně a vznikla opravdu rodinně. Popravdě je to moje vzpomínka na ranné dětství- první a poslední plakát, který mi visel u postele.
Ano i mě tehdy "ovládala" mánie Lunetic. A to dokonce natolik, že jsem vlastnila jednu jejich kazetu a oblíbila si i jeden song.
A k Tokio Hotel? Musím se přiznat, že je zajímavé je poslouchat. On totiž Bill mutuje už teď a já s ním soucítím. (Nikomu nepřeji, aby se mu taky tak výrazně změnil hlas, jako se začal před dvěma lety měnit mě, což pro mě byla obrovská rána, protože od šesti let zpívám ve sboru a od devíti sólově.) Jsem velmi zvědavá na to, jak to s nimi dopadne-jestli se z nich opravdu stanou pouhé žárovečky nebo žárovky. Musím souhlasit s touto úvahou, sebevíc je to i pro mě těžké, že jsou pouze malé šance, že by vydrželi delší dobu. I když pokud bude Bill pořád tak výrazně měnit kreace účesů, mohli by pak vydržet déle...
Musím ještě napsat, že je dobré si přečíst i kritiku, ale nejspíš tahle úvaha zůstane mladými dívkami v drtivé většině nepochopena.
Jejich "posedlost" by se s trochou nadsázky dala přirovnat k tomu, jako kdybych měla svého domácího mazlíčka a viděla bych ho jako to nejkrásnější zvířátko na světě, kterým by pro mě nepochybně bylo, jenže potom by se objevil někdo, kdo by mi začal říkat: "Podívej se, on se tak divně pohybuje a ve tváři má takový zvláštní výraz... Tobě se to líbí?" Moje reakce by mohla být jakákoli, ale rozhodně bych toho člověka od té doby neměla ráda (nebo by si u mě udělal pořádně velké minus). Avšak stejně bych své zvířátko milovala.
Tím chci upozornit na to, že si některé náctileté dívky vypěstují k jistým předmětům, které si týkají jejich idolů, silný vztah a jen málokdo je může od jejich snění odradit-o to víc se totiž mohou utvrdit v tom, že je to právě to, čím jsou tak zajímavě originální.
Možná, že to je právě jeden z možných důvodů, proč některé skupiny prostě zmizí. Fanynky o ně postupně přestanou mít zájem, protože nejsou jediné a jejich možnost na splnění snu je takřka nulová. Možná...je to pouze můj názor.
Ale opravdu je zajímavé se tomto tématu zamyslet.
Calime.CZ


[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: leave_low - Saturday, 17.06. 2006 - 05:10:44
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
fíha, na čtrnáctiletou dobrý a zajímavě podaný názor.

[ Odpovědět ]


Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Anonymní - Tuesday, 09.05. 2006 - 17:55:03
No, postrádá to trochu širší pohled..myslím, že všechny fanynky nejsou stejné. Trochu mě rozhodilo přirovnání ke Kelly Family..jde vidět, že o nich asi příliš nevíš, ještě je spousta lidí, kteří je poslouchájí. Každopádně, svět má mnohem horší problémy než jsou hodební skupiny
(ty jsou tu pro radost), tak co třeba příště napsat něco na protest zabíjení tuleňů v Kanadě.


[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: animula - Saturday, 13.05. 2006 - 13:28:33
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
:-)) ale tak jo, díky za komentář :-) osobně si myslím, že jsem se pokusila o ještě "nejširší" pohled, co mi síly stačily, nechtěla jsem se snižovat k primitivnímu se vysmívání kapele, která se líbí malým holkám, ale nebudu chválit něco, o čem si nemyslílm, že je dobré...
Že svět má mnohem horší problémy je nepochybně pravda, také nevnímám tuto kapelu jako "problém."
Psát na protest proti čemukoli má smysl jen tehdy, pokud druhá strana bude něco takového poslouchat - pokud máš kamarádku v Kanadě, doporuč jí, ať protestuje proti nelidskému zacházení s tuleni, ale lidé tady ze střední Evropy s tím nic reálně neudělají. Stejně jako protesty protí vybíjení velryb mají smysl jen ze strany lidí schopných situaci ovlivnit, to samé s tuleni. Protestuj proti vládě, která ti zdaní brzo i ponožky, protestuj proti násilí ve školách, protestuj proti šikaně ze strany učitelů, proti legalizaci drog, zkrátka proti problémům, se kterými máš šanci něco udělat, a tuleně přenech těm, kteří mají šanci s tím něco udělat. Problému je u nás dost i bez tuleňů. Ale jinak je mi tuleňů opravdu moc líto, nenosím vůbec kožené věci (ani pásky) a milionářské s prominutím "děvky," které si něco takového obléknou se mi hnusí a pohrdám jimi.

[ Odpovědět ]


Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: mebacek - Friday, 21.04. 2006 - 20:27:18
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ja si toho vsiml take, ale s punkacema. Ty divky, ktere se potrebuji odlisit, protoze nemaji dost vlastniho charismatu, jsou vzdycky nejvice postrikane a roztrhane. Myslim, ze to neplati jen u hudby...


[ Odpovědět ]


Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Tanya - Wednesday, 19.04. 2006 - 21:41:10
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Nekvalitní sociální zázemí? To bych si mohla vzít osobně. Já taky šílela, asi ne tak moc, ale své idoly jsem měla. Po přečtení této úvahy bych se k tomu snad ani neměla přiznávat, ale byla jsem puberťačka a k tomu věku to snad i patří. A jestli někdo na něčem podobném parazituje, to je smutné, ale tenhle kolotoč už asi nikdo nezastaví.


[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: animula - Friday, 21.04. 2006 - 14:22:31
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ahojky, diky za zajimavy komentar. Mozna to neni uplne zrejme - mne nevadi, kdyz ma nekdo idol /kdo ho taky v 13 nemel :)/, to samozrejme k veku patri /kluci maji treba sportovni idoly/, ale mne unika pricina HYSTERIE, ktera toto fandeni doprovazi. Muj idol ve 13 byl Liam Gallagher z Oasis ;), coz znamenalo, ze jsem poslouchala ve walkmanu jejich desky a sla jsem na prazsky koncert (a byla jsem v prvni rade, hahaha ;)). Ale rozhodne jsem nepostavala u jejich hotelu, nervala jak blazen, nemela postery "I Love you Liam," nebrecela na koncerte, neomdlevala, ale jen s nim zpivala texty Oasis. Tot vse. Tak na tohle se asi ptam, co ty holky tak zblbnou, ze misto fajn fanynek jsou z nich hystericke stihacky...

[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Satanica - Monday, 15.05. 2006 - 21:47:56
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak tedy tu hysterii kolem toho taky moc nechápu, a to sama jsem hudební fanynka od dětských let a vydrželo mi to doposud, poslouchám stejnou muziku jako tehdy (to mám po tátovi, on je úplně stejný a ve svých 54 letech má ve sklepě místnost polepenou plakáty, kam chodí vyhrávat na kytaru, přičemž se barák otřásá v základech, případně nadšeně sleduje dvd Led Zeppelin a podobných kapel, které tedy já taky můžu :-)), mám doma plakáty (ale ne typu I love you.. to snad u té "mé" muziky ani nejde :-)), mám stylové oblečení, tetování, teď jsem byla na konzertě King Diamond a řádila v kotli jako blázen, však ono je potřeba se občas vyřádit, ale všechno má své meze :-) Pro mě je to jednak koníček a jednak trošku životní styl. Nechápu ale ty holky, co omdlévají u "pění" sladkých hošíků, brečí, křičí, čekají na své idoly ve dne v noci jen aby je mohly vidět, to by třeba mě nikdy nenapadlo. Už vůbec nechápu takové, které následovaly Kurta Cobaina když se zabil, tak musely taky. Podle mého mají tyhle "fanynky" malinko vymytý mozek a asi je to opravdu čistě záležitost puberty, i když já teda tímhle ani v té pubertě neprošla :-)

[ Odpovědět ]


Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Anonymní - Saturday, 03.06. 2006 - 21:54:47
proc ste smazali muj komentar???jako sme ve svobodny zemi a ja mam taky svuj nazor!!!!a nemate duvod to smazat jenopm kvuli tomu ze sem nepsala ze je to ten nej clanek???jko nemluvila sem sproste a byla slusna tak se naucte primat i kritiku!!!!


[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: animula - Sunday, 04.06. 2006 - 12:47:34
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Milá slečno, tvůj komentář jsem nechala smazat já, autorka článku. Buď tak laskavá a uvědom si dvě věci - tady jsi na minimaxu, což je literárně-umělecký server s poněkud odlišnou úrovní než blogy, a buď se jim přizpůsobíš a budeš psát své názory s patřičnou dávkou úrovně, nebo tvé agresivní komentáře opatřené desítkami vykřičníků a "křičením" velkým písmem budou neustále mazány. Já mám zájem, jak jistě vidíš v dalších komentářích, o všechny názory vč. kritických vyjádřených slušnou formou, nikoli o verbální útoky nezletilých holčiček tvého typu, které naopak neunesou jakýkoli kritický názor na oblíbenou kapelu. Přesně o takových je můj článek, který pravděpodobně nepochválíš, ale stačí, když se zamyslíš sama nad sebou. Další věc, kterou by jsi si měla uvědomit, se týká toho, že zde komentujeme články, nikoli autory, a komentáře typu "ty jsi pizda, protože se ti nelíbí, co se líbí mě," se tu také pravidelně mažou. Takže buď mi sdělíš svůj názor vhodnou a přijatelnou formou, nebo mi ho nesděluj. Animula

[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Anonymní - Sunday, 04.06. 2006 - 13:36:31
jo to mi je lito ale ja sen nenapsala ani jedno sprotsty slovo,protoze sem vedela ze byste to hend smazali!!!

[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: animula - Sunday, 04.06. 2006 - 15:25:00
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
nemýlíš v postřehu ohledně vulgárnosti příspěvku, ale mýlíš se ve zbytku. Příspěvek nemusí být nutně vulgární, aby postrádál patřičnou úroveň. "Názory" typu:


CÓÓÓÓÓ?????????? CO TO TU PÍŠEŠ ZA KRAVINY, PROČ NEKRITIZUJEŠ TAKY JINÝ SKUPINY??????????? TO JE ALE BLBEJ ČLÁNEK!!!!!!!!!!!!! BY MĚ ZAJÍMALO, CO POSLOUCHÁŠ TY, DYŽ SE TI NELÍBÍ TODLE!!!!!!!!!!!


Pod svými články taktéž trpět nebudu. Ještě jednou opakuji, buď se pokusíš o vhodnou a slušnou formulaci gramaticky i graficky, nebo mi nic nesděluj. Bagatelizovat problematiku slušnosti na sprostá slova je velmi prvoplánovité. V mnohých svých básních, které zde nalezneš se vulgárním slovům nevyhýbám a považuji je za adekvátní uměleckou licenci, ale velká písmena a hromadu vykříčníků nikoli. Děkuji za pochopení.

[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Anonymní - Monday, 28.08. 2006 - 16:04:58
Tokio Hotel jsou mladí kluci,kteří nikomu nic neudělali a vytrpěli si svoje.tak je nechte být na pokoji!

[ Odpovědět ]

Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: animula - Thursday, 31.08. 2006 - 00:27:00
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
nepochopila jsi vůbec smysl článku.

[ Odpovědět ]


Re: Snění o životě - od the Beatles po Tokio Hotel
Od: Anonymní - Saturday, 26.05. 2007 - 01:21:00
Fakt perfektne rozebraný až snad na to, že často nezůstávají stranou ani kluci jako bylo např. u Beatles či Rolling Stones. Na to 1 upozornění:
J. Kudrnáč: Beetles
Dovoluji si doporučit skvělou knížku o dospívání, která se sice odehrává v 60. letech ale je nadčasová a aktuální i dnes a v poslední kapitole popisuje i nesmělé počátky Beatlemanie v Československu.Mají to v Luxoru na Václaváku nebo na netu přes Kosmas, poslouží i knihovny. Tady je na ukázku jeden odstavec:


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
81 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund