přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
ClaritaRei, DelorasMen, FrankJScott, CharlineEr, CZNAretha1, CarinaY25, HeathS044, Felix46848, ShariBlack, AleishaBro, HubertRuss, FerdinandB, VenettaCra + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Sousedská výpomoc
geper - Monday, 03.04. 2006 - 18:36:51
Téma: Próza - Povídka

O nezištné pomoci pracovitého souseda

 

Sousedská výpomoc

Ležel jsem jedno úterní odpoledne s lehkým nachlazením doma a zrovna když jsem se probíral zajímavostmi denního tisku, zaslechl jsem otevřeným oknem volání sousedky.

„ Copak se děje Mirko, u tebe snad vypukl požár?“ dobíral jsem si ji.
„ Houby požár…už víc jak hodinu se vztekám s tapetou na stropě. Ta mrcha mi nechce držet a pořád padá. Nebyl bys tak hodnej a nepomohl mi na chvilku, nebo u toho už fakt zešílím!“ vypustila konečně svou prosbu ze rtů.

„ Neměl bych, neměl. Hodil jsem se marod. Ale tobě se stejně nedá v ničem odolat. Když to bude i s kafem, tak jsem za chvilku u tebe…“
„ Bude a s tak dobrým, že toho určitě nebudeš litovat…“ mrkla na mě vděčně.

Zavřel jsem okno, hodil na sebe starou teplákovku a mazal za renovací posedlou sousedkou. Když jsem vstoupil do místnosti, měla již na kávu postaveno.

„ Tak se, Mirku, podívej, netrefil by tě šlak?“ zoufale rozhodila rukama k otevřeným dveřím sousedního pokoje.
„ To teda trefil a hned několikrát za sebou…“ dal jsem jí za pravdu při pohledu na zmamlanou hromádku mokré tapety jedním koncem visící na hraně štaflí.
„ Stěny ty mi šly bez větších problémů, ale ten prokletý strop by mě fakt dostal do cvokárny…“
„ Klídek, něco s tím rozhodně provedeme, neboj. Ale musím se přiznat, že bych to stejně takhle krásně jak máš ty stěny nezvládl, fakt…“ pochválil jsem ji a zkusmo ji důvěrně objal v ramennou. „ Dotvoř zatím tu kávu a já se pokusím utřít ty krápníky na stropě…“ s lehkým políbením do vlasů jsem ji propustil.

Znali jsme se spolu už od dětství a dalo se říct, že jsme byli i velmi dobří kamarádi. Když jsem vylezl na štafle a bez problému utřel přebytky lepidla, přišla s konývkou vroucí vody a dvěma šálky, které postavila na okno. Dovnitř dopadající sluníčko silně zvýraznilo ladnou konturu jejího těla a krátké silonové domácí šatičky se staly pro moje oči průsvitnou pavučinkou. Když se při zalívaní vody postavila bokem, tak jsem měl skoro problém s vlastní stabilitou. Věděl jsem, že podprsenka je pro ni již dávno přežitkem, ale netušil jsem, jak svůdně krásný může takový boční pohled v plném sluníčku vlastně být.

„ Mirko, myslíš, že je to takhle dobrý?“ položil jsem dost nerad tuto otázku ,protože jsem věděl, že jakmile se ke mně otočí, budu mít po koukání.
„ Myslím, že ano. Necháme to trochu zavadnout…“ udělala několik kroků směrem ke mně a kouzelné rentgenové paprsky, přesně tak jak jsem předpokládal, definitivně zhasly. Slezl jsem ze štaflí a nechal se pobídnout podávaným šálkem čerstvé voňavé kávy.
Za pár minut toho napovídala za korunu pytel. Dozvěděl jsem se, že se definitivně rozešla se svým volejbalistou, že v práci konečně po letech dřiny povýšila, že má v úmyslu začít zbrusu nový život na základě přísného vyhodnocení dosavadního existenčního zmítání. Zajímavé bylo její rozhodnutí hlavně z toho pohledu, že se chce rozhodně stát definitivně nezávislou na mužském plemeni, kde se jí to věčné přizpůsobování, chápání a tolerování už dávno zajedlo.

„ Hele, támhle jsi zapomněl ještě jednu kapku…“ všimla si a vystartovala ke štaflím, na které s obdivuhodnou jistotou vylezla.
„ Neblázni holka, nebo sebou ještě sekneš…“ rychle jsem přiskočil a pevně zachytil jejich nebezpečný výkyv.

Samozřejmě, že se nedalo nepodívat se vzhůru. Jenže ty moje cvičený kukadla se ke stropu vůbec nedostaly. Zůstaly viset na krajkové ploše napnutých kalhotek, přes které běhal neposedný lem šatiček. Polknul jsem naprázdno a bál se, že to bylo tak nahlas, že to snad musela i ona slyšet. Řada neposlušných chloupků se mi vysmívala v každé dírce řídké kraječky, až to bylo k nevíře.

„ Mirko, když už se tak snažíš, tak, prosím tě, ještě támhle…“ ukázal jsem jí na mokrý flek malinko víc z jejího dosahu. Ochotně se natáhla a opona se poslušně ještě víc nadzvedla.
„ Já tam, Míro, nedosáhnu…“ žalovala za chvilku.
„ Počkej, klid. Postavím se malinko stranou a ty si nohou stoupni na moje rameno tak, abys nemusela zase dolů a nahoru…“ ochotně jsem jí nabídl opěrnou část svého těla.
„ Moment, sundám si botu aby tě to tolik netlačilo…“

Já opravdu nevím, jestli se někdo vůbec dokáže vžít do mé situace, ve které jsem se zavázal stát se pro její nožku jistým opěrným pilířem. Na třetí pokus opatrně stoupla na mé rameno, jednou rukou se přidržovala stropu tak, že jsem měl stoprocentní jistotu, že mi do tváře určitě neuvidí. Při tom stála nade mnou v širokém rozkročení. Byl to vskutku odvážný postoj, při kterém se mnou neměla vůbec čas zabývat. Zato já měl času úplně na všechno. Moje vypoulené oči překotně krmily mé mozkové centrum vjemovými informacemi, které nejen rozpalovaly mou tělesnou schránku, ale vznesly také totální zmatek do mé lovecké duše.

Lemy kalhotek už vůbec nerespektovaly široké rozkročení a svezly se do hluboké středové brázdy. Teď už se mnou fakt nelaškovalo jen pár chloupků, ale hned celá rozježená super armáda!

„ Myslím, že už dobrý…“ ozval se její spokojený hlas a já jsem jaksi zapomněl okamžitě zareagovat. „ Míro, haló, co je to s tebou tam dole? Jsi ještě vůbec na příjmu? Můžeš jít opatrně zpět ke štaflím?“ navigovala mě.

„ Jo, jo, neboj. Dej, prosím tě, bacha, byl bych hrozně nerad, kdybys nějakým způsobem zaváhala…“ varoval jsem úplně zbytečně a naposledy jsem pohledem nasál tu pomalu se uzavírající jedinečnou pohádkovou stránku. Jen jsem se stačil ještě dvakrát olíznout při určitých představách.
„ Jsem opravdu zvědavá, jestli se nám to povede…“ vypustily její krásné rtíky a rychlým pohybem rukou si zajela ukazováčky na zadeček, kde si bleskem srovnala spodní prádlo.
„ Co by se to nepovedlo?“ nepřipouštěl jsem vůbec žádné pochybnosti.
„ No mě se to nedaří již víc jak hodinu…“ ťukla ukazováčkem škádlivě o špičku mého nosu a já měl pocit, že z mé ještě pořád vytřeštěné a hlavně rozpálené tváře s největší pravděpodobností cosi vyčetla..

Po kávě jsme se dali hned do roboty. Ona na štaflích a já vedle ní na židli. Občas jsem musel vylézt k ní a dostat se tak do bezprostředního tělesného kontaktu, který jen umocňoval již tak založený ohýnek v mém těle. Chvílemi jsem měl i pocit, že se záměrně natahuje tak, aby se mě svými vnadami občas i dotýkala, jako odměnou za tu mou nezištnou pomoc. Taky jsem pojal podezření, že si už dávno všimla, jak na některé věci citlivě reaguji. Bylo zvláštní, jak ráda zvedala paže nad hlavu a nechala mě v klidu se zakoukat do, pro normální svět zapovězených, prostor svého těla. Ale taky ráda a hlavně nečekaně jukla dolů s otázkou, jestli je to tak dobrý. Rozhodně jí v ten moment šlo víc o to, aby se přesvědčila, zda její dobročinní také správně zabírá…a věřte mi, že skutečně zabíralo!

„ No vidíš, Mirko, hodíme tam ještě jeden pruh a bude vymalováno…“ hodnotil jsem naši bleskovou akci už po slabých dvou hodinkách a utřel jsem si kapku potu ze špičky nosu.
„ Jsem pitomá! Kdybych tě byla zavolala hned, tak bych už mohla mít dávno hotovo…“ přejela měkkým kartáčem nalepenou tapetu a vyháněla zpod ní poslední vzduchové bublinky.
Opona zase vyletěla a mé oči samozřejmě taky. Oproti zvyklosti nechala ruce vzepřené o strop a zeptala se úplně zbytečně, jestli je to tak dobrý. Když jsem za chvilku zvedl hlavu, abych jí potvrdil, že je to je skutečně bez chyby, všiml jsem si, jak se její tmavá kukadla smějí přes rozčepýřené chloupky jejího podpaždí a v ten moment mě taky plně nachytala.
„ To víš, že je to dobrý…řekl bych přímo fascinující…“ pokoušel jsem se o produkci dvojsmyslné legrace, abych nevypadal jako totální dřevák.
„ Ale Míro, já zatím ještě pořád mluvím o tý tapetě na tom stropě…“ usmívala se, ale polohu těla ta mrška nezměnila.
„ Jo ták…promiň. Nějak jsem se očima zamyslel. Tam by to ještě trochu chtělo…“ vypustil jsem z přiškrceného hrdla a čelo se mi pomalinku orosilo studeným potem.
„ Ty darebo jeden! Často se takhle očima zamýšlíš?“ poškrábala mě bosou nožkou na nose.
„ Holka moje zlatá, řekni sama, co mám dělat, když je to tak neodolatelně krásný. Měj uznání, kdy pak se jednomu tohle zase někdy povede?“ přiznal jsem se už bez mučení.
„ Hm, možná že na tom i něco je. A co kdybychom si to takhle na chvilku spolu vyměnili?“
„ Jak vyměnili?“ opravdu jsem ji nepochopil.
„ Tak? Tady je horko až hrůza a ruce už mám taky celý dřevěný…“ nechala paže bezvládně spadnout podél těla.
„ Jak myslíš…“ pokrčil jsem rameny. „ Jen si opravdu nejsem jistej, jestli to tam zvládnu tak perfektně jako ty…“
„ Jak vidím, tak tobě je už horko i tam dole, že?“
„ Přímo šílený…“
„ A můžeš mi vůbec logicky vysvětlit, proč máš ještě na sobě ty hrozný tepláky?“
„ Cože?“ vyděsil jsem se.
„ No, slyšel jsi dobře. Já tady korzuju skoro nahá a ty vypadáš, jako bys čekal přímo studenou vlnu…“ smála se.

„ Chtěl jsem si je už dávno sundat, ale bál jsem se, aby ti to třeba nevadilo…“ lhal jsem s totální přesvědčivostí…alespoň jsem si to myslel.
„ Opravdu..?“ usmála se, když opatrně slezla dolů. „ Můžeš si je klidně sundat, mě to rozhodně vadit nebude a nikomu o tom ani vyprávět nebudu, neboj…“
„ To jsem moc rád. Taky jsi to mohla říct dřív. Ale mám špinavý ruce, pomůžeš mi?“ machroval jsem a ona si skutečně přede mě dřepla a začala mi pomáhat z katí.

Jak jsem z nohavice vyndal tu svou zpocenou končetinu, tak mi rázem z hrůzou došlo, že mám na sobě jen síťovaný slipy, kde ty její proti nim byly přímo neprodyšným plechovým krunýřem.

„ Já…“ zadrhnul jsem se.
„ Ukaž. Hodím je na balkon na šňůru, aby ti uschly…“ nedala mi už vůbec žádnou šanci.

„ Tak sjedeme ten poslední pruh?“ vypustila otázku, hned jak se vrátila a můj nový výzor snad schválně vůbec nebrala na vědomí.
„ Jasně, i když je tady čím dál tím větší horko…“ vzal jsem poslední svitek tapety do vlhkých dlaní.
„ To je fakt i já to tak vidím. Potom se pořádně vysprchujeme, neboj…“ řekla jen tak, i když jsem v jejím hlase zase cítil něco jako krásně svůdný příslib.

Když popotáhla štafle, vylezl jsem do najednou nenáviděných výšek a snad hmatatelně cítil její pohled. Bylo to šílený, nejen protože jsem věděl, že ji jsem vydán totálně napospas, ale já prostě pomalu přestal mít kontrolu nad některými části svého těla, které se tak katastroficky osamostatnily, že začaly reagovat přímo reflexivně bez ohledu na mé momentální chtění. Když vylezla za mnou nahoru, aby mi pomohla, tak se kolenem opatrně dotkla mého klína.
A v ten moment mi bylo jasné, že je to pro mě konečná. Slipy mi začaly být nebezpečně malý a ten můj sakramentský přetlakový ventil hrozil protržením napjaté síťoviny…

„ Mirku, mázni, prosím tě, támhle ještě trochu lepidla. Asi nám to v tom místě už zaschlo. Počkej podám ti kbelík…“ opatrně se sunula dolu a rukou se přidržovala mého těla.

Musela stoprocentně vědět, co se ve mně děje, ale nechala tu svou packu pomalinku klouzat po mé zpocené hrudi, po břiše a se samozřejmostí jí vlastní pomalinku přejela také naducané slipy. Ty v ten moment již vypadaly jako by pod síťkou ukrývaly minimálně malířskou štětku.

Ledabyle vzala kbelík a stejným způsobem se znova vysoukala ke mně. Postavila jej na horní hranu štaflí, já namočil štětku a máznul do místa, kde si to přála. Jenže zpět do kbelíku jsem se již netrefil a drkl jsem do toho prokletého kýble tak nešťastně, že se rozmázl na zádech Mirky, která pode mnou zrovna sbírala ústřižky tapet. Ta se zase lekla tak, že se jí rozjely nohy a do toho mazlavého nadělení si prostě nekontrolovatelně sedla.

„ Promiň. To jsem tomu dal, co?“ s omluvným výkřikem jsem sjel ze štaflí, ale pomocnou ruku, tu jsem jí už podat nestačil. Jako když mi jedním škubem někdo utrhnul podlahu pod nohama, přistál jsem vedle ní.
„ To se ti tedy opravdu něco povedlo…“ vydechla vyčítavě a leknutím odkrvené ruce se s odporem odlepily od podlahy, na kterou ještě ze štaflí dopadaly medové kapky lepidla.

„ Já jsem to opravdu nechtěl…“ pokusil jsem se vstát a nohy mi ustřelily po druhé a já se rozmázl na záda a jak jinak, než hned do té největší kaluže.

Seděla jak uhranutá. Nohy a ruce ze široka rozhozené. Dlaně nechala znova bezmocně padnou do lepkavé kaše a oči nepřítomně kontrolovaly stěny, zda nedošlo někde k jejich znehodnocení. Rty se ještě hodnou

chvilku nemohly rozhodnout zda pomalu naberou na pláč nebo…teprve když se naše pohledy sešly, náhle jsme propukli v hurónský smích a ona bezmocně padla na znak a rychle si začala stahovat všechny upatlané věci. Když si zase sedla, pokoušela si z těla úplně zbytečně odstranit útržky přilepených tapet. Ale nakonec zase to vzdala a se smíchem padla na znak. Až po hodně dlouhé době jsem se opatrně stabilizoval na kolenou a pročvachtal se až mezi její kotníky. Když ucítila mé tělo, pokrčila nohy a zvedla zvědavě hlavu. Na levé straně jsem měl zalepené ucho i vlasy, z kterých kapalo lepidlo, pravý bok byl obalen útržky tapet a starých novin. Zase zařvala smíchy a zvrátila se opět dozadu. Doplížil jsem se až k jejímu klínu a začal jí stahovat sklovitě se lesknoucí slipy.

„ Z kterého filmu jsi, ty moje strašidlo, vlastně vypadl?“ dusila se smíchy.
„ Já se moc bojím, že dneska jsem z toho krásnýho filmu „urob si sám“ a ty se s největší pravděpodobností staneš mým prvním uměleckým výtvorem…“ zašeptal jsem.
„ Co? Co že? Čím že se stanu!“ a nový záchvat smíchu jí snad vůbec nedovolil brát mé svlékací konání vůbec na vědomí.

Klečel jsem mezi tou ulepenou krásou, v hlavě mi hučelo vysoké napětí a v mém klíně sebou nervózně cukal můj už dlouho k životu probuzený přítel, který najednou zavětřil svou šanci. Jediný strach ,co jsem měl, byl, abych si jej dřív neutopil v tom lepkavým sajrajtu. Ale sotva jsem se přiblížil a dotknul se její překrásné černé provokace, smích jako když rázem zůstal na pár vteřin viset uprostřed místnosti.

„ No Mirku!“ vydechla v momentě, když jsem ji rozťal ve dví a mé zalepené ruce nabraly krásné obliny jejích ňader. „ Mirku, to přeci teď a tady v tomhle…“ vydechla nevěřícně, zvedla paže a rychlým pohybem ruce zasekla do mých ulepených vlasů v momentě, kdy jsem se důrazným přítlakem klína znova nekompromisně přihlásil.
„ Ty můj překrásnej šílenče…!“ vypustily její rtíky, oči se pevně zavřely a tělo se jí bojovně postavilo na odpor v protipohybu. Pak už naše nitra zasáhl vše spalující žár, tak dlouho lepkavě časovaného chtění, který odstartoval nebezpečně smekavé milování.

Žádnému z nás už nevadilo schnoucím lepidlem nepříjemné stahování pokožky, ani to šílené maskování, kterým byla naše těla obalena. Milovali jsme se až do samého vyčerpání a skončili splaveni, ulepení ale šťastni z toho náhlého předem neplánovaného vzplanutí…

„ Víš, že vůbec nechápu, proč jsem své štěstí pořád hledala v tak velkém akčním rádiusu, když jej vlastně mám v jedné ulici a na dosah ruky?“ usmívala se, když jsme již vykoupaní zasedli ke kávě.
„ Možná jen proto, aby ses vybavila dostatkem zkušeností, až to začne bejt pro tebe skutečně vážný!“ culil jsem se.
„ A ty si myslíš, že bychom si vzájemně mohli být opravdu něčím vážným?“
„ Teď se neptej mě, ale zeptej své duše, ty moje překrásná tapetářko…“ stiskl jsem její ručku.
„ Hm. Já raději ještě den dva počkám a pak uvidíme…“
„ Jako myslíš pro jistotu, jestli ty tapety taky na tom stropě zůstanou?“
„ No, třeba…“ spokojeně se usmívala.
„ A prozradíš mi potom po pravdě, co jsi zjistila?“
„ Určitě, neboj…“

***


Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 1
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Sousedská výpomoc" | Přihlásit/Registrovat | 1 komentář
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Sousedská výpomoc
Od: zrzka - Monday, 03.04. 2006 - 20:32:02
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
milá výpomoc.........,hezky podáno


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
40 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund