přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
BenNickers, DewittMulg, OmaIyn9637, ClaritaRei + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
O mých zvířecích kamarádech (26)
Avelote - Friday, 11.03. 2011 - 12:19:38
Téma: Próza - Nezařaditelné



…..“Nechceš psa?“ – ozvalo se náhle z otevírajících se dveří.
„Jakého?“ – vyhrkla jsem překvapeně a upřela jsem zrak na manžela, který se právě vrátil z práce.
Manžel mi vylíčil situaci, která se právě odehrávala v naší ulici a o které jsem neměla nejmenší tušení. Jedné ze sousedek, starší paní, kdosi vhodil do oplocené předzahrádky psa. Paní si s ním nevěděla rady, protože se nechtěl nechat vyhnat ven. Zřejmě se rozhodl nehnout z místa a čekat na svého zbabělého páníčka.
„Tak honem pojď, jdeme tam!“ – vylétlo mi z úst a spěšně jsem odstavila teplý oběd z plotny.
Venku před plotem už stálo pár lidí z ulice. Pes byl tak vystrašený, jak se ho všichni snažili vyhnat, že se celý třásl. Ocásek měl strachy schoulený mezi zadníma nohama. Choulil se v rohu zahrádky a když se k němu někdo přiblížil na obrazu vycenil bílé zoubky a tiše zavrčel. Lidé se k němu proto báli blíž přiblížit. Na první pohled bylo vidět, že jde o zanedbané a pohublé zvíře, které muselo živořit ve špatných podmínkách a bylo nedostatečně krmeno.
Když viděl manžel ten „hon“ na nebohého pejska, přeskočil plot a pomalu ke chlupáči přistupoval. Kousek před ním si podřepl a klidným hlasem na psa mluvil. Ten přestal cenit zuby. Když se dočista zklidnil, nechal se vzít do náruče. Manžel ho vzal a předal mi ho se slovy:
„Tak tady ho máš…“
Usmála jsem se a psíka jsme odnesli domů. Bylo to odrostlejší štěně voříška, se středně dlouhou srstí. Černému pejskovi s hnědýma tlapkama jsem dala jméno Aran.
V první řadě dostal Aran pořádně najíst a napít. Udělali jsme mu pelíšek a pejsek brzy usnul. Druhý den jsem ho pořádně vyčistila a vyčesala a zašli jsme na veterinární prohlídku…
Aran se ze všeho brzy zotavil a stal se z něj další právoplatný člen naší rodiny. Záhy se naučil poslouchat všechny základní povely, byl to velmi chytrý pejsek. Nikdy se nestalo, že by neposlechl, nebo že by venku na procházce utekl, když byl na volno. Naopak, jakoby byl vděčný, za to, že jsme se ho ujali a přetrvával v něm celý život strach z toho, abychom ho i my někde neodložili, nebo nezapomněli. Stále se nás držel a vzdálil se pouze na pár krůčků, neustále čekal až ho dojdeme a v jednom kuse se po nás vždy ohlížel. S Aránkem jsme prožili spoustu krásných zážitků. Jezdil s námi také na dovolenou na chalupu, kde byl rád, ale bylo vidět jakou má radost, když jsme se pak zase vrátili domů.
O Vánocích měl Aránek pod stromečkem vždy nějaké psí mlsky a nějaké hračky. Po míčku nejvíc miloval pískací zvířátka. Stačilo se zabaleným zvířátkem zapískat, Aran se vrhnul na dárek a pod stromečkem si ho hned rozbalil – strhal z hračky balící papír a zmocnil se jí. Obíhal s ní všechny členy rodiny a pískal před nimi. Každému hračku jakoby nabídnul, ale pustit ji nechtěl. Pak když všechny obešel, dál ho Vánoční večer nezajímal. Stál vždy u dveří, museli jsme mu otevřít a odběhl vedle, kde měl své staré křeslo, ve kterém spával (bylo jen jeho). (To křeslo mi připomíná příhodu, kterou mi vyprávěla maminka, když jsem byla dítě. Když byla máma malá, měli prý kočku, která si v obýváku oblíbila jedno ze dvou křesel. Pravidelně v něm spávala a nikoho do křesla nechtěla pustit. Členové rodiny to už věděli a tak kočce vyhověli. Když ale občas přišla návštěva a náhodou se usadila do onoho křesla, přiběhla kočka, která třeba byla někde opodál a začala příšerně hlasitě a naštvaně mňoukat. Když to nepomohlo skákala na dotyčnou návštěvu, sem tam – na ni a na zem, tak dlouho, dokud nebylo její křeslo uvolněno. Pak se tam spokojeně uvelebila a ani se odsud nehla…) (Když vzpomínám ty Vánoce, nemůžu nevzpomenout na psa Punťu, o kterém jsem již psala dříve. Ten miloval čokoládu, tajně chodil v noci na čokoládová cukrátka z kolekce. Ta která visela dole na stromečku, podezřele ubývala. Vždy jsme jen pod stolem našli roztrhané alobalové papírky z nich. Punťa se tvářil jakoby nic. Ve dne si jich nevšiml, jen v noci chodil mlsat. Dělal to tak šikovně, že nikdy neshodil stromek a pěkně si cukrátka způsobně rozbaloval když ho nikdo neviděl,….)
Ale vraťme se k Aranovi. Byl to dobrák od kosti, jak se říká. Nikdy by nikomu neublížil, byl to takový milý a poslušný pejsek. Když se nám po pár letech narodil syn, Aran si na něj dobře zvykl. Když bylo dítě malé, držel si od něj odstup a ani já jsem synka nenechávala, aby psa nějakým způsobem tahal. Jednak ne každé zvíře má až tak mateřský přístup k miminkům, některá zvířata dávají přednost svému klidu a pak, dítě nevědomky může zvíře zatahat, nebo uhodit a u zvířete se může vyvinout momentální obranný reflex. Nechtěla jsem riskovat a ponechávat to náhodě. Později, když byly synovi asi tři roky, potkali jsme venku známé. Paní chytila synka a do náruče a začala se s ním točit. V Aranovi se v tu chvíli probudil nevídaný obranářský přístup. V mžiku zavrčel a zakousl se známé do nohy. Okamžitě jsme zakročili. Naštěstí se nic nestalo, paní měla kalhoty, takže měla jen dírku v kalhotách a menší škrábanec. Omlouvali jsme se! V první moment se sice dost lekla, ale později se tomu smála a oceňovala, jak Aran synka dobře hlídal. Nikdy v životě nikomu neublížil, ani před tím ani potom. Později si známá často Arana hladila a byli oba v pohodě. Aran si to tenkrát vysvětlil po svém. Myslel, že nám chce někdo naše dítě odnést a nebo že bylo napadené a tak se v jinak tak hodném pejskovi probudilo statečné srdíčko a chtěl ho bránit.
Když syn povyrost, rád Arana vodil, když jsme chodívali na pravidelné procházky do přírody. To mi připomíná moje dětství v tom věku. Když mi bylo asi pět let, psa jsme neměli. Starší manželský pár, který s námi sousedil, měl rezatého voříška Bojárka. Chodila jsem často k sousedům na návštěvu s tím, jestli se můžu zajít podívat na dvůr na Bojara. Vždycky jsem byla šťastná a s pejskem jsem se pomazlila. Občas jsem taky směla Bojara vodit, jako syn Arana. Na ty chvíle nikdy nezapomenu, byly to pro mě neuvěřitelné chvíle a zážitky… Tahle paní sousedka tenkrát prodávala v hračkářství. Vždycky když jsme šli s maminkou nakoupit, prohlížela jsem si za výlohou plyšová zvířátka a panenky. Čas od času musela maminka uvnitř něco koupit, protože tam bylo i papírnictví. To jsem hned žadonila, jestli by mi mamka koupila nějakou hračku.. Samozřejmě to pokaždé nebylo možné a tak paní sousedka vždy rozevřela široký úsměv a povídala:
„Blanino, ty hračky se nesmí prodávat, to je tady schované pro Ježíška.“ – nehledě na to, jestli bylo zrovna léto. Slyším to jako dnes. To jsem si netroufla nic namítat a dál žadonit, protože Ježíška jsem velice uznávala. Dodnes Vánoce miluju. Mám radost, když můžu ostatní něčím potěšit a vytvořit pěkné a příjemné prostředí se všemi tradicemi a zvyky.
Člověk si často neuvědomuje jak čas hrozně rychle utíká. Většinou až podle toho, když zjistí jak šíleně rychle vyrostly děti, nebo že se život našich zvířecích kamarádů chýlí pomalu ke konci. To bývají velice smutné okamžiky. Pokaždé mi to přijde nespravedlivé, že my máme přeci jen život o poznání delší (pominu-li různé tragické lidské osudy). Zvíře nás má za svou rodinu a my jeho také za člena rodiny a pak nás v našem měřítku „předčasně“ opouští…
Na Aránkovi byly příznaky stárnutí postupné. Nejdřív začínal hůře slyšet. Oči mu sloužily poměrně dlouho, ale později i zrak slábl. Obojí ale u zvířat není tolik podstatné jako u lidí, zvířata se dokáží řídit víc ostatními smysly. Kdysi před lety postihla Punťu mrtvice, starala jsem se pak o něj do úplného konce. Museli jsme uzpůsobit jeho pelíšek, neudržel moč a tak jsem musela stále měnit podložku a prát jeho deku, ale vše se dalo zvládat. Toto onemocnění Aránka nepostihlo. Ale… měl úraz. Od mládí s tatínkem chodil na zahradu, kde máme dřevěnou chatku na půdičku, kde se sušívala cibule, česnek a uskladňovalo seno. Byl zvyklý, že ho tatínek bral s sebou nahoru, protože dole nechtěl Aran sám zůstat (stále se o nás bál, jak jsem zmiňovala) a bylo to vždy v pohodě. S přibývajícími roky asi i pes začíná semtam zapomínat, stejně jako lidi. Jak už hůře viděl, najednou dostal Aran nesmyslný nápad. Rozhodl se že skočí ven, což byl z té výšky nesmysl. Otec ho vždy snášel dolů. Tatínek popisoval, že jen zahlédl jak se připravil ke skoku, okamžitě na něj otec volal a rozběhl se ke psovi, ale Aran byl rychlejší. Dopadl dolů na všechny čtyři. Chvíli zůstal prý jako zkamenělý, ale po chvíli se opatrně rozešel. Bylo ale vidět, že ho cosi bolí. Tatínek se proto s ním hned vydal domů. Máme zahradu mimo dům, v zahrádkářské kolonii. Domů prý šel po svých, jen pomalu a trochu kulhal. Doma si lehl a už se nepostavil. Ochrnul na zadní část těla. Mohl hýbat pouze hlavou a předníma nohama. Kňučel bolestí, proto jsme hned vyrazili na veterinu. Jeli jsme ke vzdálenějšímu veterináři, vyhlášenému specialistovi. Sice je tam dražší léčba, ale na to ve vážném případě nebylo možné přihlížet. Prvotní bylo Aranovo zdraví. Čekaly nás mnohé rentgeny, náběry krve a různá vyšetření. Prognóza ale nebyla dobrá. Sešli se tři doktoři a nevěštili nám nic dobrého. Operace u které nemusí přežít, protože je pes už dost starý a není jistý úspěch samotného zákroku, nebo trvalé ochrnutí a v tom případě doporučujeme psa uspat nadobro. Bylo to jako zásah nožem přímo do srdce. Hrozně těžké rozhodování. Když jsme odcházeli z ordinace s tím, že si musím nechat nějakou dobu na rozmyšlení, ale že „uspat“ Arana v žádném případě nenechám, za mnou do čekárny vyběhla jedna paní doktorka. Řekla:
„Já myslím, že jste udělala dobře. Taky bych ho neuspávala, když vidím ty jeho oči, jak prosí o pomoc a má chuť žít…“
Poděkovala jsem veterinářce za její slova pochopení a podpory, moc pro mě znamenala a dodnes jsem jí vděčná. Měla velice lidský a citlivý přístup..
Když jsem ostatním veterinářům sdělila, že svého čtyřnohého přítele neodsoudím ani k popravě, ani nebudu riskovat, že jim zemře pod skalpelem a možná zbytečně, tvářili se téměř rozhořčeně, jakto že jsem si nevybrala ani z jedné jejich nabídnuté varianty. Nehleděla jsem na to (jsem tvrdohlavý býk a těžko se mnou někdo hne v mých přesvědčeních) a snažila jsem se domluvit na tom, jestli by nebylo možné Aranovi obstarat jakýsi „podvozek“ o kterém jsem jednou slyšela v televizi. Můj nápad byl hned zamítnut, protože se u nás prý nic podobného nevyrábí (myslím, že by stálo zato, kdyby se tím nějaká firma mohla zaobírat - pomohlo by to mnoha zvířatům!) a tak jsme odešli. Paní doktorka si mě ještě jednou zavolala stranou a řekla mi, že jsem moc hodná a že mě naučí, jak Arana vyprazdňovat. Když jsem ho držela nadzvedlého, tak se pod sebe venku vymočil, ale na velkou sám nemohl. Měl vzadu ochrnuté vše. Koupila jsem si gynekologické rukavice a vyprazdňovala jsem Aránka opatrně pomocí prstu, tak jak mě to naučila paní veterinářka. Zprvu jsem měla strach, ale kupodivu to šlo celkem dobře a vždy jsem viděla, jak se potom Aranovi ulevilo.
Nechtěla jsem pejska nechávat zavřeného doma a tak jsem ho každý den brala ven, pomocí menší kárky, kterou jsme měli ve sklepě. Dala jsem do ní polstář, na který jsem Arana položila a tak jsem ho vozila na zahradu. Tam jsem polštář dala do trávy a Aran tam tak mohl být s námi. Když bývalo z jara chladno, přikryla jsem ho dekou. Pak jsme zase pomalu jeli domů. Koumala jsem, jak na to, abych mu nějak víc vyhověla. Postupem času, se totiž stále víc snažil předníma nohama sám přemístit, což ale nešlo. Pak mě to napadlo. Koupila jsem dětské kšíry, ze kterých jsem vyrobila na zadní nohy jakýsi postroj. Aran vážil pouhých deset kilo, byl to menší pejsek, takže to takhle mohlo fungovat. A taky že fungovalo! Zadní nohy jsem mu tahle nadzdvihávala těsně nad zemí a Aran pěkně mašíroval předníma, takže jsme mohli v pohodě chodit ven, se projít. Chodili jsme takhle půl roku. Postupně jsem začala pozorovat, že občas s nadzdvihlýma nohama trošičku pohnul. To bylo dobré znamení. Šlo to sice pomaličku a postupně, ale časem opravdu začal nesměle pravidelně nožkama ve vzduchu pohybovat. Ještě se na nich neudržel, ale už s nimi hýbal, pak se pomalu začal přidávat i pohyb ocáskem. Postupně se snažil i sám kakat. Musela jsem ho sice přidržovat, aby naspadl na zadek, nebo se nepřevrátil, ale už to pak zvládl bez pomoci. Po půl roce, vidím to jako dneska, jsme byli v kuchyni, kde měl Aran své křesílko. Když byl nemocný odšroubovala jsem z něj dřevěné nožky, aby měl pelíšek pěkně při zemi. Najednou koukám, Aran se pomaličku sám zvedl. Vratce stál, ale sám(!!!) a bylo vidět jakou má z toho radost. Vrtěl ocáskem. Tatínek i maminka i já, kteří jsme u toho byli jsme byli tak šťastní, že se to nedá ani popsat. Ještě teď, když to píšu a vzpomínám na ten okamžik, se mi derou slzy do očí. V kuchyni bylo v té době lino a jelikož měl Aran ještě hodně slabé a vratké nohy a vlastně se učil znova pomalu chodit, na lině mu to podjíždělo. Neváhala jsem proto a hned druhý den dopoledne, když nebyl nikdo doma, jsem z garáže přitáhla starší vyřazený srolovaný koberec. Odtahala jsem nábytek (tedy vyjma linky), tu jsem objela – a položila jsem v kuchyni koberec. Obřezala jsem rozměry kuchyně a bylo to. (Jen dveře pak nešly otevírat a tak jsme museli sehnat truhláře, který je přijel trošku podříznout).Aranovi se už jeho důležité krůčky nepodkluzovaly a mohl trénovat, kdy se mu zachtělo. Pomaličku se rozchodil a nabyl stejně kvalitního života, jako před úrazem. ..
Asi po roce začal Aránek hlasitě kašlat, hlavně v noci. Ten kašel se mi nelíbil a tak jsme museli opět na veterinu. Jaké bylo překvapení veterinářů, když viděla psa, kterého v podstatě odsoudili k zániku, nebo k mrzáctví, jak je opět čilý a běhá. Měli z toho radost. Povyprávěla jsem jim, jak se postupně rozchodil na kšírách. Aran měl vyběhlý celý obratel a to stisklo míchu, takže nervy byly neprůchodné. Navíc tam působil okolo mohutný otok. Prý se možná tréninkem a dlouhým časem vytvořil jakýsi „pasval“ u obratle, který dokázal míchu zase zprovoznit. Prý je to ojedinělý jev. No ale vraťme se ke kašli. Všechna vyšetření poukázala na již věkem oslabené srdíčko. Takže nešlo o klasický kašel, ale o kašel „srdeční“. Pejsek dostal léky, které musel na srdíčko brát ráno a večer. Dávala jsem mu je pravidelně. Občas jsme jezdili na kontroly a doktor byl spokojený. Dostal i léky na bolestí (psí lék), kdybych někdy pozorovala, že by ho snad páteř pobolívala, třeba při změně počasí.
Tikot času je ale neoblomný a bohužel se nedá pozastavit. Aránek s námi žil ještě dva roky, za které jsem byla vděčná. Dožil se 17,5 roků. Nikdy není dobré, lámat nad někým hůl a vždy je dobré využít všech šancí a možností. I když někdy zvíře nepřijímá potravu při bolestech, většinou začne žrát, jen co bolesti pominou. Pokud je nemoc tak závažná, že nezačne jíst, zvíře zemře přirozenou smrtí. Ale často, se mi potvrdilo, že i když okolí zvířeti nedávalo žádné šance na přežití, nevzdala jsem to a dělala co bylo v mých silách a pak se to vyplatilo. Zvíře přežilo a to mi bylo odměnou. A i když se někdy stalo, že podlehlo, alespoň jsem měla čisté svědomí, že já jsem nerozhodla o tom, že mu někdo má vzít život. Vím, že mi má zvířata důvěřují a tak bych to nedokázala…
Jinak když jsem u těch psů, celkově když to shrnu, myslím, nebo jsem přesvědčena, že každý pes je obrázkem svého majitele. Ve výhově psa se odráží povaha majitele.
A ještě na jednoho pejska nemůžu nevzpomenout, vlastně to byla fena. V sedmé třídě jsme jeli se školou na lyžák do Krušných hor. Bylo tam překrásně. Zasněžené kopce a lesy, rampouchy ze střech visely až k zemi. Pamatuju jak jsme si je ulamovali a lízali jako zmrzlinu. Venku jsem pozorovala lišky, které asi měly poblíž doupě… V chatě ve které jsme bydleli, měli bernardýna Barynu. Baryna se procházela jídelnou, když jsme tam večer hráli společenské hry a taky za náma pobýhala venku kolem chaty. Tenkrát byl s námi nový pan učitel, mladý těsně po vysoké škole. Jednou dal Baryně oplatku Tatranku, protože k němu přišla když se jí chystal sníst. Asi se jí trošku bál a tak se jí chtěl zbavit. Jenže Baryna jí slupla jako nic a dožadovala se další. Sápala se v dobrém úmyslu na učitele a ten z toho měl málem šok. Zato my žáci, jsme z toho měli hroznou legraci. Od té doby se učitel Baryny nemohl zbavit a nestačil jí krmit Tatrankami. Kupoval jí jednu za druhou. Baryna byla chytrá, vycítila kde se budou pamlsky jen hrnout… No a my jsme z toho měli celý týden švandu….
..Občas se stane u zvířat chovaných doma, že se jim nedostatečně obrušují drápky. Pak je potřeba je zkrátit, hrozí totiž že se drápek o něco zachytí a může se pak i celý vytrhnout, což je bolestivé a krvácející zranění. Když drápek „prosvítíme“ proti světlu, vidíme že uvnitř do něj zasahuje „živá“ tmavší část. Střihneme vždy kousek před touto částí, aby drápek nekrvácel. Pokud si ale nejsme samotným aktem jisti a nemáme dostatek zkušeností jestli se už vůbec jedná o přerostlé drápky, navštívíme raději odborníka v podobě veterináře..
Dříve jsme měli chovného králičího samce Bobíka, který překonal závažnou chorobu. Přežil, ale ve spojení s věkem přišel o horní přední zuby – hlodáky. V důsledku toho nemohl ohlodáváním o tvrdé pečivo, nebo dřevěné větvičky, spodní hlodáky obrušovat, jak je tomu u všech hlodavců zapotřebí. Tím pádem mu tyto dva zuby přerůstaly a znemožňovaly by mu tak příjem potravy vůbec. Pravidelně jsem mu je proto musela zkracovat uštípnutím. Králík si na tento akt zvykl, takže to probíhalo hladce...

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Nezařaditelné:
Les - subjektivně zabarvený popis

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 10
Účastníků: 6


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"O mých zvířecích kamarádech (26)" | Přihlásit/Registrovat | 8 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: pastelka - Friday, 11.03. 2011 - 14:16:37
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Ahoj Blanko, přečetla jsem jedním dechem. Že styl jakým píšeš se mi líbí to už jsem Ti dávno řekla, téma dnešní o Aránkovi mě zvláťě hodně zajímalo. Prožívám teď s Deny její stáří a nemoc, která ji začala trápit, se ale vyléčit nedá. Jde jí na 14-tý rok, u tak velkého psa je to už moc. V důsledku věku začíná ochrnovat na zadní, prý se to bude horšit, asi tak jak v Tvém vyprávění popisuješ problémy Vašeho pejska. Posílám moc pozdravů s bodíkama a měj se hezky, Pastelka


[ Odpovědět ]

Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: Avelote - Sunday, 13.03. 2011 - 16:12:52
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://tauerovablanka.mypage.cz
Ani nevíš, jak moc s vámi cítím Pastelko. Už jsi mi zmiňovala, že prožéíváte nějaké trápení, spojené s věkem. Je mi to moc líto a držím ze všech sil všechny palce. Třeba se situace ještě přeci jen vylepší. Naděje umírá poslední. Pohlaď za mě Deny... Ahoj a myslím na vás. Blanka

[ Odpovědět ]


Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: maja52 - Friday, 11.03. 2011 - 13:02:37
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Tak jsem se dočkala tvého dalšího, kouzelného vyprávění. Je fakt radost tě číst, Blanko. Ahojky Majka.


[ Odpovědět ]

Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: Avelote - Friday, 11.03. 2011 - 13:20:29
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://tauerovablanka.mypage.cz
Děkuju moc majko, jsem ráda že se moje vyprávění líbí.

[ Odpovědět ]


Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: Anonymní - Friday, 11.03. 2011 - 13:23:49
Blani, děkuji za další krásný článek o zvířecích kamarádech. Je úžasné, jak svoji obětavostí a trpělivostí jsi dokázala zachránit pejska, jemuž ani veterináři nedávali naději... Také moc ráda čtu Tvoje díla věnovaná zvířátkům. Posílám 10 bodů a zdravím, Jana Vesuvanka


[ Odpovědět ]

Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: Avelote - Friday, 11.03. 2011 - 13:43:21
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://tauerovablanka.mypage.cz
I tobě Jani děkuju, moc mě těší, když můžu já druhé potěšit svými řádky.

[ Odpovědět ]


Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: epos06 - Friday, 11.03. 2011 - 21:57:31
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Velmi pěkný příběh o Aránkovi. - 10b Míša


[ Odpovědět ]

Re: O mých zvířecích kamarádech (26)
Od: Avelote - Sunday, 13.03. 2011 - 16:13:25
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://tauerovablanka.mypage.cz
Děkuju Míšo a zdravím. Ahojky. :-)

[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
63 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund