přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
HoustonBob, JadeManifo, NewtonCarr, ConnorZ00, RaulBinnie, ArleneBeau, TiffinyGre, MyraBigge0, ErrolHughe, OmaIyn9637, AleishaBro, TBWMalcolm, MichaelMah, BenNickers, Amie625938, vice... + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Nechť pavučiny promluví
upirka_terrynka - Tuesday, 08.03. 2011 - 18:32:47
Téma: Próza - Povídka



Červánky hází stíny na palouk vprostřed lesů, kde pasou se laně. Ptáci neúnavně zpívají tu svou písničku a z dálky se blížící nebezpečí je nechává v klidu. Soumrak se sklání nad lesem a s ním přichází na palouk skupina lidí v temné kápi a s sebou přivádí dívku, která plaše kouká všude kolem sebe a vypadá, že neví, co se s ní vlastně děje. Lidé v kápi se postaví do úhledného kruhu a dívku hodí doprostřed. Vypadá zmateně, přesto necítí strach. Nejvyšší postava začne předčítat ze staré knihy v kožené vazbě. Lesem zašumí neklid a ptáci ztichnou. Zvedá se vítr a obloha ztěmněla.
V nedaleké vesnici sedí mladík nad dopisem, který mu právě předala jeho komorná. Pláče a ruce si tiskne na spánky. Oči má temné a černé, jeho světle hnědé vlasy mu padají do tváře a zakrývají jeho krásný obličej. Právě se dozvěděl, že jeho milá odchází navždy z tohoto města a už se nikdy neuvidí. Je zlomený a jeho myšlenky se točí jenom okolo toho, kde jí má hledat, co udělal špatně, nebo co naopak neudělal. V jeho dvaadvaceti letech dosud nepotkal nikoho, kdo by mu takhle změnil život a to od základu. Miluje jí více, než vlastní život, kterého si vlastně nikdy ani nevážil, tedy dokud nepotkal Natálii Cornerovou.

Natálie byla drobná mladá slečna z bohaté rodiny, která nosila své hnědé vlasy vždy svázané do úhledného copu sahajíc až do půli zad, její tmavé oči, vždy tak zářivé a vyzývavé způsobovaly mužům z okolí srdce toužení, ale to její patřilo jen jedinému. V roce 1830 na jednom z mnoha večírků její rodiny potkala toho, jemuž nebyla schopna odolat. Jmenoval se Brian Conelly a pocházel z nižšího šlechtického rodu, který ovšem na tomto území fungoval celé generace. Natálie se okamžitě zamilovala a své sestře Veronice, mezi tancem, pošeptala do ucha, že toho prostě musí mít! Veronika malinká, ale neuvěřitelně svůdná černovláska se zamračila a řekla sestře, že s tím otec rozhodně nebude souhlasit a aby si našla partnera příhodného jejímu šlechtickému stavu. Jenže to by naše malá Natálie nesměla být tak tvrdohlavá.

Brian v slzách vzpomínal na jejich první setkání, kdy k němu na jednom večírku přitancovala, škraboškou zakrytý obličej měla líbezný, nádherný, ikdyž rysy měla ostřejší, než je u dívek zvykem. Díval se na její smyslné rty a přemýšlel, jestli se setkal s andělem, nebo lidskou bytostí. Sundala si škrabošku a v tu chvíli jako by oněměl. Její pohled se mu zaryl hluboko do srdce a když ho toužebně pozorovala, chvěl se jako listí ve větru, ale věděl, že ikdyby sebevíc chtěl, tak by nedokázal udělat nic, co by ji odradilo, chtěl se pouze stát její loutkou, být milovaný, zranitelný a hlavně její. A to mu též Natálie hodlala tu noc splnit. Odvedla si Briana do svých komnat a on tak mohl spatřit vkusně zařízenou místnost, které vévodila obrovská postel zahalená do zeleného sametu a se zelenými nebesy. Zbytek místnosti byl zařízen spíše skromně a nenápadně, takže bylo naprosto jasné, že tady se mnoho času, krom spánku netráví. Pár hodin uplynulo a vše se změnilo. Život nabral úplně jiný rozměr.

„Tímto dnem náš rozsudek nabyde platnosti a ty – Natalie Cornerová jsi odsouzena k smrti , jste připravena?“ Zeptal se muž v kápi a Natálie vlastně vůbec nevěděla, co má odpovědět, smrt považuje za vysvobození ze života, který nenávidí, ale na druhou stranu vidí obraz svého milovaného Briana, bude trpět její ztrátou a nikdy ji nepřestane hledat. Napsala mu sice dopis, že odchází z města, ale ví, že on tomu nikdy neuvěří . Tento dopis mu nechala poslat v den, kdy věděla, že si pro ni přijdou. Lidé nikdy neměli a nebudou mít pochopení pro stvoření, jako je ona.

„Ano, jsem připravena zemřít,“ řekla nejistě a začala plakat…

Briana vytrhlo z myšlenek hlasité zaklepání na dveře. Po vyzvání vstoupila do místnosti jeho služebná Sára a v očích vyděšený výraz. „ Copak se děje, že jste tak vystrašená, má drahá?“ nechápal Brian. „Můj pane, můj drahý pane, prosím odpusťte mi, nemohla jsem přijít dříve, ale hned jak jsem se to dozvěděla, běžela jsem rovnou za vámi,“ mluvila rychle a nesouvisle Sára. „Tak co se děje, povězte mi to a proboha se mi neomlouvejte a mluvte!“ Začínal být nervózní v tušení něčeho moc zlého. „ Má paní je ve velkém nebezpečí, dnes ji odvedli nějací muži a vyhrožovali jí smrtí, prý za to, že je ztělesněný ďábel a já tomu nerozumím, co má paní udělala tak strašného, že ji chtějí zabít?“ vyhrkla najednou služebná. Brian sotva se držíc na svých nohou se pohnul směrem k Sáře, která najednou pod jeho zrakem začala ustupovat v náhlém strachu, vyvolaným Brianovým temným a zoufalým pohledem. „Kam ji odvedli,“ zahřměl mladík a ucítil chuť krve ze svých rtů, jak je zlostí a strachy o svou milou prokousl. „Mluvili o posvátném lese na Palouku čarodějnic, prosím vás, neuděláte mi nic, že ne?“ vystrašená k smrti, plačící se vrhla k nohám svého pána, ten ji však odhodil stranou až narazila o stěnu. To už ale jejího pána nezajímalo a neuvěřitelně rychle vyběhl směrem k lesu. Omámený strachy byl ochoten pro svou milovanou rozervat hrdlo komukoliv, kdo se mu jen bude chtít postavit. Zemře pro ni, to věděl jistě, nebyl by schopný žít ve světě bez své družky. Jed, který mu při tom kapal na jazyk byl hořký a jen v něm vyvolával další vlnu vzteku nad bezcitností lidského plémě a zrychlil.
„Dobrá, tak tedy začneme, ať to máme za sebou, víte z čeho jste obviněna, je to tak?“ Zase ten muž v kápi.
„Ano, vím a jsem si vědoma toho, že lidstvo nás nikdy nenechá žít v pokoji s vámi a budete se nás pokoušet vyhladit, ale to se vám nepovede!“ Vykřikla Natálie v náhlém návalu zlosti a vzdoru.
„Tak a dost, přineste mi co potřebuji,“ řekl vysokým hlasem ten krutý muž a chtěl tu krvelačnou bestii zprovodit ze světa co nejdříve, už se těšil na slíbenou odměnu od Veroniky, ženy, která mu vstoupila do života jako stín a ovládala jeho myšlenky. Neměl ani ponětí, že je to Nataliina mladší sestra. Natálie klekla do orosené trávy a čekala na svůj konec. Její hedvábná kůže se napnula, jakmile zaslechla známý zvuk běhu rychlejšího než si dovede člověk jenom představit a věděla, že už ji našel, blíží se jí na pomoc. V Tu chvíli se ovšem její soudce a kat napřáhl a dřevěný kolík jí vrazil přímo do srdce…. Brian vběhl na paseku právě ve chvíli, kdy jeho milovanou probodl muž v kápi, podívala se na něho a jen potichu zasténala „miluji Tě, má lásko!“ Nevěřil vlastním očím a srdce, nebo to, co z něj zbylo mu puklo a on se nelítostně vrhl na toho parchanta, který mu zničil a zabil smysl života. Jediným kousnutím mu rozerval hrdlo až mu krev vystříkla na všechny kolem, ti než se stihli vzpamatovat, padali jeden po druhém za oběť tomuto vrahovi, jež mstil svojí družku. Ovšem ve svém zoufalství si nevšiml muže stojícího opodál v náručí krásné černovlásky. Veronika se přišla podívat na skon své sestry, ta totiž Veronice ukradla milovaného muže a nenáviděla ji tím víc, že se do sestry zamiloval. Veronika něco pošeptala svému tichému společníkovi a ten pomalu vyrazil směrem k masakru. Brian sytící se krví svých nepřátel přestal vnímat okolí a ve chvíli, kdy se přiblížil jeho největší nepřítel, myslel pouze na pomstu a krev lidí, které nenáviděl. Nepřítel vytáhl z pláště dřevěný kůl, kterým Briana jen tiše probodl. V tu chvíli přišla Veronika a políbila umírajícího Briana na čelo a ujistila ho, že nikdy nikoho jiného nemilovala. Brian se sesunul k zemi nadechl se a z posledních sil ze sebe dostal „Nikdy se jí nevyrovnáš, Veron…..“ ani nedopověděl poslední slova plná nenávisti a žalu, zavřel oči a bylo po všem. Veronika s pláčem vzala svého společníka za ruku a odešli stejně tiše, jako přišli. Vítr přestal vát a mlha zahalila Palouk čarodějnic a ptáci začali zpívat smutnou píseň o dvou mladých upírech, kteří položili život za svou odlišnost a lásku.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Povídka:
KDYŽ SE VĚŠÍ LUSTR

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 9
Účastníků: 7


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Nechť pavučiny promluví" | Přihlásit/Registrovat | 4 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Nechť pavučiny promluví
Od: jarma - Thursday, 17.03. 2011 - 18:02:45
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
Dříve jsem ji přehlédla, je pěkná Jarma :-), i když to není můj oblíbený směr


[ Odpovědět ]

Re: Nechť pavučiny promluví
Od: upirka_terrynka - Friday, 18.03. 2011 - 17:33:46
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://terrysek.regional.cz
moc děkuji :-)

[ Odpovědět ]


Re: Nechť pavučiny promluví
Od: upirka_terrynka - Tuesday, 08.03. 2011 - 18:34:14
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://terrysek.regional.cz
Všem, kterým to vadí se tímto omlouvám, že jsem tuto povídku opětovně přidala, ale naposledy jsem ji dávala v dosti neštastnou hodinu, tudíš mne brzy skryly novější příspěvky, tak snad Vám to nebude trnem v oku. Děkuji Terry


[ Odpovědět ]


Re: Nechť pavučiny promluví
Od: Avelote - Thursday, 10.03. 2011 - 11:37:40
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://tauerovablanka.mypage.cz
pěkné


[ Odpovědět ]

Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
51 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund