přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
AleishaBro, HeathS044, DelorasMen, Felix46848, CZNAretha1, FrankJScott, FerdinandB, ClaritaRei, NatalieVal, ShariBlack, CarinaY25, VenettaCra, CharlineEr, HubertRuss + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Zápisník živého muže - 9.
Misantrop - Friday, 16.04. 2010 - 16:51:27
Téma: Próza - Introspektiva



pondělí, 1. září 42
Marika z práce mě opět mile překvapila. Měl jsem s sebou ve fabrice na čtení skandální povídku Kreuzerova sonáta od Tolstého, dílko vydané u nás v roce 1909 v krásném zeleném osmerkovém brožovaném vydání se zlatými písmeny, dílko tehdy cenzurou zakázané jak v samotném carském Rusku, tak i u nás v Rakousku-Uhersku, a protože se Marika nudila, projevila zájem číst si. Nabídl jsem jí právě tu Kreuzerovu sonátu, třebaže jsem ji četl asi po dvaceti letech a báječně jsem se při tom bavil. Ale vidět, jak četbou a vyšším vzděláním nedotčený primitivní tvor bere do rukou jeden z mých nejnádhernějších klenotů mé soukromé knihovny, dává si jej před studiem dosud nezkažené oči a hltá jeho obsah, trochu se u toho červená panenským studem a líbí se mu to natolik, že chce v této misantropu libé duševní činnosti pokračovat někdy příště, k čemuž účelu si do knížky vloží svoji vlastní záložku – toto vidět rovná se stejnému potěšení, jako samotná četba. Někteří lidé nejsou tak úplně ztraceni, i když můj náskok nikdy nedohoní. Ale i nad těmi, kdož nejsou tak úplně ztraceni, musíte neustále bdít. Nejsou ztraceni díky sobě samým, díky svým vlastním, takřka endogenním kvalitám, nýbrž jen díky duchovnímu učiteli. Je musíte pořád držet nad vodou, jelikož sami plavat nedokážou, nebo jen krátce a pak se znovu noří do okolního morálního bahna, kde tonou. Nesmíte je ponechat o samotě sobě samým, najmě ne o samotě mezi ostatními lidáky, jinak se vrátí k svému původnímu lidáckému hovadství. Jiní lidé jsou však horší: ti své hovadské lidství zatvrzele obhajují jako husité proti všem (a hlavně proti mně), jsouce na svou zkaženost ještě až šovinisticky pyšni.

S Marikou nás dva od počátku našeho soudružství pojí jakási tajná přízeň. Mluví na mne pozměněným hlasem, nejméně o půl oktávy vyšším než obvykle, hlasem jakoby dívčím (i když je o dva roky starší než Já), aby se zdál milejší. Tak žvatlají zamilované ženy. Myslím, že ji už napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se se mnou vyspala; viděl jsem to na ní jednou. Muž to pozná. Žena na muži ostatně také a přiznám se, že i mne to napadlo. Ale je vdaná a vím rovněž, že by „to“ neudělala, stejně jako Já bych „to“ neudělal. V tomto směru jsem již asi nadobro zkamenělý, protože na „to“ vůbec nikdy nepomýšlím. Mé odvrácení se od „světa“ je úplné. Jinak na svůj věk a na svůj dělnický původ není Marika šeredná. Má plavé vlasy a modré oči, takže ztělesňuje pravý nordický typ. Jen její jakkoli štíhlé tělo je trochu poznamenané věkem, dřinou a prodělanými porody. Dal bych si říct jedině, kdyby ona mermomocí chtěla, otravovala mě s „tím“ a nedala pokoj. Ale zřejmě by tím byl konec našeho tajného přátelství. To je mi příjemnější než nějaké lidské šukání beze smyslu. Větší rozkoší je působit na jejího zakrnělého ducha, otesávat ten ohyzdný kámen jako Pygmalion a být té roztomile přisprostlé květinářce Líze jejím profesorem Higginsem.

Mimochodem řečeno, holkám v práci se líbím víc, když jsem úplně nakratičko ostříhaný a oblečený do tílka s obnaženými svalnatými pažemi. Včera jsem se stříhal a dnes na mně mohly všechny oči nechat, dokonce i ta nová kontrolorka Olina se na mne uculovala a dvě neznámé brigádnice taky. Jsem na roztrhání. Můj jediný nový mužský kolega Karel vyhlíží oproti mně jako pošuk z pomocné školy.

4. září 43
Začal nový misantropický rok. Už třiačtyřicátý. Neslavím, anžto nemám radost. Narozeniny jsou pro mne dnem smutku, nikoli radosti. Těším se z úplně jiných věcí, třeba z pěkného počasí někde daleko pryč od lidí v lesích.

Doma jsem se zdržel kvůli jídlu a na záchodě, a taktéž jsem zkoumal podmračenou oblohu, zdali nebude pršet, takže jsem vyrazil do víkendového bezdomoví až těsně před sedmou ranní.

Před krámem na sídlišti už byla samozřejmě utvořená fronta nedočkavců. Na pláni vidím zase tři srnečky. A kousek dál před Sádkem další tři! To je nadělení! Inu jako o správných narozeninách. On ostatně třídenní pobyt v přírodě je vždycky slavnostní.

Dnes jsem však evidentně opožděný. Na poslední zastávce s odpočinkem, to jest na posedu dole pod mou posvátnou horou, už jsem viděl první dva houbaře. Dva starší lidé. Přijeli v terénním vozidle, dobelhali se na svých zdegenerovaných hnátech a s košíky v pazourech do lesa a víc už jsem je naštěstí neviděl.

Ale zanedlouho další auto na obzoru a další dva šmejdilové! Šli přesně tam do té části lesa jako ti předešlí. Tam musí být nával! To je k neuvěření. Dnes jsem se opravdu opozdil. Dokonce jsem se kvůli nim musel vrátit pár kroků znovu na posed, odkud jsem zrovna vyšel směrem nahoru, abych se tam před nimi schoval. To je zase pitomé dobrodružství, o něž nestojím!

Zabydlil jsem se konečně o půl desáté. To není tedy žádné velké zpoždění! Prostě se na mne zase „domluvili“, no, to je celé. Pakáž houbařská.

Neustále však drobně krápe, a tak musím mít zavřený stan. Nevadí, spí se mi skvěle.
Probudil jsem se o půl sedmé večer do nádherného lesního ticha. V baráku nikdy osm hodin v kuse nespím. Tam se to nedá.

Sprchlo, stan je pokrytý kapkami deště. Kolem hopká červenka. Je to tak krásné!
Najíst se a vzhůru na malou procházku, dokud je světlo!

Je jasno, zapadá slunce. Jsem blažený, naprosto spokojený. Je tu tak krásně... Čtu si Nietzscheho Mimo dobro a zlo a potom poslouchám In Extremo, album Verehrt und Angespien. Zaznívají tu na rockovém podkladě staré germánské hudební nástroje, o nichž jsem nedávno četl v knize Germáni. Jsou tu zastoupeny šalmaje, dudy, harfa, flétna, bubínky a zaslechl jsem i velmi hluboký zvuk, který by mohl být dost dobře vyluzován až dva a půl metru dlouhým kovovým rohem, zvaným „lura“, vytočeným do tvaru segmentu spirály. Jak jsem se dočetl v knize, měly germánské lury rozsah až dvanáct tónů a je pravděpodobné, že se jich používalo v páru a troubilo se na ně v souzvuku. Představuji si luru jako blízkého příbuzného austrálského didgeridoo s podobným zvukem.

Německá skupina InExtremo nejen hraje na starodávné nástroje, ale také se obléká do „barbarských“ historických kostýmů.

Pokud jde o Nietzscheho Mimo dobro a zlo, zjišťuji po dvanácti letech, kdy jsem četl tuto knihu naposled, že se mi tehdy líbily více Nietzschovy výroky spíše kategorického obsahu, zatímco nyní objevuji v jeho textu úplně jiné perly, jako například tuto:

"Ó Voltaire! Ó humanito! Ó blbství! 'Pravda', hledání pravdy má cosi do sebe; a když si člověk přitom počíná až příliš lidsky – 'il ne cherche le vrai que pour faire le bien' –, vsadím se, že nenajde nic!"

Nebo tuto:

"Žádostivost po „svobodě vůle“, v onom metafyzickém superlativním smyslu, který bohužel stále ještě ovládá mysli polovzdělanců, žádostivost nést sám veškerou a poslední zodpovědnost za své jednání a sejmout ji z boha, světa, předků, náhody i společnosti, není totiž nic menšího než právě touha být onou causou sui a s opovážlivostí předčící barona Prášila vytáhnout sama sebe za vlasy z bažin nicoty do bytí."

Jiné věty-perly bych si zatrhnul i dnes, například tuto:

"Každý vyvolený člověk instinktivně touží po svém hradu a tajné skrýši, kde by byl vykoupen od davu, množství, od všech těch přemnohých, kde by směl zapomenout na pravidlo „člověk“, jako jeho výjimka... Kdo ve styku s lidmi občas nehraje všemi barvami nouze, zelený a šedý ošklivostí, hnusem, soucitem, chmurou, osaměním, ten zajisté není člověkem vyššího vkusu..."

Nietzsche je prostě „dobrej“. Vezmu si ho do práce a budu jím obluzovat Mariku. Tohle na ni bude ale moc složité. I Tolstého Sonáta Kreutzerova se jí přestává líbit. Nedivím se jí. Ukazuje se v té povídce to, v čem žije jako vdaná žena. Kdežto Já se mohu u té četby smát a bavit se, protože jsem takovým věcem unikl. Ona to bere osobně vážně, kdežto Já zlehka jako komedii.

V deset hodin mířím na noční procházku. Oblečen do zimního kabátu, kochám se hvězdným nebem a naslouchám tajemným nočním zvukům. Pro mne ovšem moc tajemné nejsou; poznávám například hlas výra velkého. Ten však ztichne, když rozsvítím baterku. Pochopitelně.

Jiný, chechtavý hlas, jenž se náhle ozve odkudsi velmi zblízka tmou, mě skoro vylekal. Po chvíli však i on přejde do pravidelného sovího houkání, jemuž kdesi v dálce odpovídá jeho soused, sok či partner. Poslouchám je celou noc až do usnutí. Noc je prostě kouzelná. Je také bezpečná před obtěžováním lidáky. Jsem svobodný.

Usedl jsem ještě na kládu a meditoval. Pomalu se vzpamatovávám z přetrpěných hrůz, jimž jsem byl vystaven po pět dlouhých dnů ve fabrice i na ubikaci.
Později téže noci bouří, prší.

5.9.43
Probudil jsem se o půl desáté, krásně odpočatý a vyspalý. Je škaredě, ale ticho, jen ptáčci zpívají, hlavně jsou slyšet lejsci šedí. Idylické dopoledne.

Po poledni se vyjasnilo. Chtělo se mi spát, ale nedalo se, poněvadž stíhačky měly zase „letecký den“. Rachot k ohluchnutí.

Sluníčko svítí a je horko. Ostružin už moc není nebo jsou přezrálé a vysbírané – mnou. Potřeboval jsem se svlažit, a tak jsem raději zamířil rovnou k Jezírku.

Na kraji lesa stálo červené auto, značící, že je někdo poblíž. Nebylo tudíž bezpečné jít se koupat, ale potřeboval jsem koupel. Voda nebyla příliš studená, skočil jsem do ní dvakrát.

Náhle jsem si všiml, že na protější břeh cosi hnědého vstoupilo. Utíkal jsem na břeh pro dalekohled. Nemýlil jsem se. Byl to pes. A kde je pes, je i člověk. Rychle oblékat a pryč! A už jsem viděl vzadu v křoví nenáviděnou lidskou tvář! Brunátný ksicht! Snad mě neviděl, nevím, teď už je to jedno. Obkroužil jsem takticky Jezírko, načež jsem zjistil, že na tom druhém břehu je zase vysypaná kupka obilných zrn. Malé rybky se tím živí; je jich u toho spousta. Auto i s osádkou bylo pryč. Koupat se mně už nechtělo, a tak jsem se odebral zpátky nahoru. Tam chvilku rachotily stroje. Dřeváci zřejmě jen nakládali a odváželi pár klád.

sobota, 6. září 43
Ještěže jsem nic nedal na předpověď počasí, která hrozila dešťovými přeháňkami, a nezůstal jsem doma! Je krásně, je horko, je dokonalá tropická pohádka! A to ticho vůkol! To bych doma litoval – kdybych měl nějaký domov!

O polednách jdu samozřejmě k Jezírku. V potůčku nejprve nabírám vodu a hltavě piji, pak se nahý koupu, sluním a plavu. Nad hlavou se vznášejí bez jediného máchnutí křídly káňata. Dole po břehu pobíhá s pocukávajícím ocáskem konipásek. Dnes se tu cítím bezpečně. Včera večer, po mém odchodu, tady musel ještě někdo být, protože je pohnuto s prkny na lávce. A ta kuna, která zde zanechala trus, to určitě neudělala!

Jen jednou či dvakrát jsem se skryl do olšoví před nízko prolétající cesnou. Smočil jsem se čtyřikrát a když jsem měl pocit nudy a cítil jsem, jak se začínám nepříjemně připékat, oblékl jsem se a šel jsem mámě natrhat bezové listí na zábal na její bolavá kolena. Loví tam na paloučku káně.

Zpátky nahoru ke stanu jsem se ubíral přes jeteliště a co nevidím: tři srnky se v něm pasou! Dvě dospělé a jedna menší. Asi také usoudily, že kolem poledne je to bezpečnější než kupříkladu navečer. Jenomže ouha! Chyba lávky! Pohodlně jsem se usadil k jejich pozorování v té nové střílně, nedávno zrobené z prostého chvojí se stoličkou uvnitř, ale dlouho jsem se nedíval, protože pojednou srnky ztuhly, poodběhly blíž k lesu, poněvadž je cosi znepokojilo, tam se ještě jednou zastavily, aby zkontrolovaly situaci, načež se nyní už úprkem hnaly k lesu před nějakým reálným nebezpečím, jež jsem Já ze svého úkrytu dosud nezpozoroval. Až po chvilce jsem spatřil, co je tak vyděsilo a zahnalo: Byl to jakýsi starý muž, v hnědém tričku, modrých pracovních kalhotách a s modrou kšiltovkou na bělovlasé hlavě. Prodíral se těžce lesem a stejně těžce a vyčerpaně usedl na povalený kmen stromu. Pocítil jsem sice určitou přízeň k tomuto starci, který si zřejmě v tomto parném odpoledni vzpomněl na lesní potulky svých mladých let, ale že bych se s ním musel dvakrát setkat, to ani jednou. Naštěstí neměl namířeno mým směrem a po čase se mi ztratil z očí. Pocítil jsem s ním však jistou spřízněnost. Člověk jen tak na pěší procházce lesem, bez houbařského košíku, bez pracovního náčiní, bez flinty – to je dnes vskutku rarita; a jen lidé jeho věku jsou takto k vidění – zřídka ovšem – nebo Já. V tomto starci vidím svůj předobraz. Já se budu toulat po lesích až do smrti, dokud někde daleko od lidí, aby mě nenašli, padnu vyčerpáním – tím jsem si jist. Nic lepšího neznám.

Nahoře jsem se najedl tofu, chleba s brokolicovou pomazánkou, když vtom – hrůza! – projel kolem traktor! Pomalu supěl do vršku, až jsem se modlil a poháněl ho vší mou vůlí, aby se nezastavoval! Řidič mě neobjevil, ale bylo to těsné. Zanechal po sobě jen smrad. Sobota odpůldne a někdo má zrovna nejvíc práce!

O osmnácté hodině, jako vždy, mě budík mého kapesního počítače upozornil, že je čas odebrat se zpátky do lágru. Lekl jsem se, neboť v lese mi zkřížilo cestu jakési hnědé stvoření, jež jsem v prvním okamžiku považoval za psa. Byla to naštěstí jen srnka. A o kousek dál stranou v lese dupala poděšeně další! Na bývalém makovém poli paběrkují dva lidé. Jsou daleko.

Horší je to v Sádku. Je tam příliš živo na můj vkus. V jednom domě při cestě probíhá zahradní slavnost. Vypadá to tam jako v hospodě: spousta lidu a zápach připálené uzeniny. Potkávám dva lidi a několik aut. Horror non vacui!

Za Sádkem už je opět klidno a liduprázdno. Přede mnou vzal do zaječích malinký zajíček, ale po chvíli vidím, že se vrací a běží váhavě přímo ke mně. Stal jsem se okamžitě stromem. Milý zajíček dohopkal až na metr ode mne! Myslel jsem, že ho někdo vepředu vyplašil, proto tedy že utíkal zpátky ke mně, ale nikoho jsem tam neviděl. Divné, proč se vracel. Zřejmě se potřeboval dostat někudy tamtudy nahoru do stráně, kde má svůj domov, pelíšek nebo cestičky. Skvělý zážitek z blízkého setkání mezidruhového druhu!

Na předposlední zastávce u pláně za Špicí mě již vstávajícího a protahujícího se minul kluk, teenager, který mi uctivě popřál dobrého večera. Odpověděl jsem mu stejně. Asi měl ze mne trochu strach. Stejně si nikdy nezvyknu, že mě lidé považují za nějakého úctyhodného stařešinu nebo ctihodného páprdu – to jsou ještě ty lepší případy. Když se to stalo poprvé, myslel jsem si, že to je vtip. Já sám sebe doposud vidím jako dvacetiletého. Mám pořád stejné rebelantské názory, stejné záliby, kondičku mám dokonce lepší než ve dvaceti. Pouze mě zrazují šedivé vlasy a přibývající vrásky. Oproti dvaceti letům jsem nyní více sečtělý a vzdělaný, více misantropičtější; jinak jsem stále stejný.

Pod nohama se mi mihla myška. Nad tmavnoucími lesy visí půlměsíc a září Jupiter. Přál bych si vrátit se tam teď znovu.

Do baráku jsem dorazil deset minut po osmé a co čert nechtěl, potkal jsem samozřejmě obě čubky Navrátilové. Koho chci nejmíň potkat, když se odněkud, kde mi bylo dobře, nerad vracím, toho zaručeně potkám. Sousedku Navrátilovou je ostatně větší umění nepotkat než potkat. Pracovní kolotoč se může znovu roztočit. Jsem „doma“.

pátek, 12. září 43
Strašáka na zahrádce se ptáci nebojí, zato Já jsem se ho polekal! Vypadal jako lidák!
Po ránu se za městem válí mlha jako v šerém dávnověku. Něžné jedno Kopýtko jsem v té „mlze na blatech“ viděl zase u pláně, blízko lavičky, kde mám zastávku číslo 2. Byl na ni pěkný pohled, jak se nezřetelně rýsovala její srnčí postava v tom diluviálním oparu a zkoumavě si mě prohlíží.

Sluníčko už se ale pomalu vyhupuje nad obzor. Bude hezký den. Teď je mi však zima. Před Sádkem další dvě, možná i tři kopýtka – nevím, jestli jsem neviděl jednu a tutéž srnu dvakrát. Po obloze letí skupina ptáků seřazená v klínovitou formaci – zřejmě husy. Zima se blíží. Nevidím je dobře, ani dost dlouho, protože než jsem zvedl dalekohled k očím, zmizelo hejno husí za stromy a s nimi i bílý čáp, který letěl blízko nich.

Za Sádkem leží na cestě přejetý slepýš. Za život jsem snad viděl víc slepýšů přejetých než živých! Je to hrůza. Ta auta jsou ryzí zlo. Kolik jen životů vzala! Lidi nepočítám, ti ať jdou k ohnivému čertu Feuerteufelu, ale těch zvířat je mi líto. Statistická čísla jsou úděsná: podle střízlivého odhadu, který vyplynul z nedávného terénního průzkumu českých ochránců přírody, zahyne ročně na našich silnicích a dálnicích přes půl miliónu zajíců, tři sta tisíc ježků, dvě stě tisíc srn a tak dále. Dál jistě následují masakry žab, ptáků, hmyzu, měkkýšů a podobně. Je to strašné. Kdyby zařvalo na silnicích každým rokem tolik lidáků, bylo by to jen dobře a nikomu by jich líto nebylo; jenomže kvůli tolika zmarněným lidským životům, ostatně naprosto bezvýznamným, by zrušili dopravu a zakázali automobilový provoz. Kvůli lidákům by to udělali, kvůli zvířatům to nikdo neudělá.

Před poslední zastávkou u posedu už zas vidím veselejší obrázek. Přináší mi nejen radost, ale je to i velmi dojemná scéna: vidím totiž před sebou kompletní srnčí rodinku, tedy srnce, který jako by se zakloněnou hlavou s majestátním parožím po býčím způsobu flemoval, dále vidím srnku a nechybí ani mládě. Kompletní srnčí rodinka na ranním pikniku. Škoda, že je musím vyrušit, avšak musím jít dál. Všichni tři společně odbíhají do lesa a v půli cesty se ještě jednou nakrátko zastaví, ohlédnou se po mně a zadívají se na mne znovu a už skáčou zarosenou trávou pryč, jen jejich bílé ořitky nadskakují!

Jsem téměř u cíle a jako vždy mě tady bolí ramena a za krkem od těžké plné polní. Ale stojí ta námaha za to!

Ve čtvrt na deset bydlím v tomto mém víkendovém sídle. Ptáčci zpívají (nejvíc je slyšet budníček), neštěkají žádní psi, nezaznívá sem žádný hovor lidí, žádný rachot strojů, aut či náčiní, žádné třískání domovních dveří, které se s příšerným rámusem za člověkem zabouchnou jako brána pekelná... – nic tu nepřipomíná nenáviděný můj takzvaný „domov“. Jsem konečně doma v bezdomoví.

V pět hodin jsem se probudil do lesního ticha. Čtu si Nietzscheho Ranní červánky a znovu usínám. Tuto knihu jsem koupil a četl poprvé před čtyřmi lety a zase zjišťuji, že se mi v ní nyní líbí jiná místa než tehdy. Například aforismus 14. o významu šílenství v dějinách morality jsem tenkrát asi nechal bez povšimnutí, avšak teď jej považuji za skvělý. Ale objevuji i další perly! Mnoho jiných perel!

Pak už je tma, a tak poslouchám album „Scars of the Crucifix“ od skupiny Deicide („Bohovražda“ – ten název zní lépe v češtině!). Death metal také není špatný hudební styl! Trochu sice jednodušší, nenápaditější, ale hlavně že to je nářez, tvrdá muzika a speciálně tohle album má výborné texty proti křesťanství! To je ten správný germánský barditus! Měl bych si pořídit víc takové muziky! Poslech mi pouze ruší zase ty hrozné stíhačky.

V devět hodin je tma, avšak žádná „tma tmoucí“, neboť svítí Měsíc skoro v úplňku. Vycházím na malou hodinovou procházku. Na tu se vždycky těším celý pracovní týden nejvíc, protože v lágru se nikdy takhle krásně o samotě neprojdu. Od Měsíce se line takové světlo, že si ani nemusím svítit na cestu baterkou. Líbí se mi les v tom měsíčním světle. Mám rád ty zřetelně ostré stíny stromů na pozadí mdlého šerosvitu. Obešel jsem kolem dokola celý velký remízek mezi poli. Fouká studený vítr. Okolo slyším pobíhat srnce, leč nevidím je. Oni mne však zjevně ano. Zdola hluboko pode mnou, hluboko pod mojí úrovní, se ozývají výbuchy „zábavní“ pyrotechniky. Já v tom nic zábavného nevidím. Nesnáším, když mám volno a má je zároveň i ta lidská verbež tam dole. Proto – a nejen proto – jsem tady nahoře.

Noc byla studená – velmi studená! Musel jsem se navléct do zimního kabátu, jaká mi byla zima, a stejně to mnoho nepomohlo. Teď je devět hodin ráno (sobota), sluníčko svítí, ale lepší to stále není. Po poli, kde jsem se v noci procházel, jezdí traktor a nejspíš oře nebo něco podobného. Zima se blíží. Na koupání to už tento víkend nebude.

O půl třetí jsem se šel projít. Hned jsem spatřil dole před sebou mihnout se člověka mezi stromy. Schoval jsem se a zkoumal okolí dalekohledem. Jak se ukázalo, byla to houbařka s nákupním košíkem ze samoobsluhy. O kus dál z hustšího porostu zazníval nezvířecí šramot. Tam byl zase nějaký chlap a řezal chudinku břízku. Možná ti dva patřili k sobě, co na tom záleží? Pro mne patří všichni lidé k sobě. Všichni jsou mými nepřáteli.

Vystoupal jsem proto ještě výš, kde jsem teprve nalezl tolik potřebnou samotu a klid. Usedl jsem a zahloubal se na dlouhé minuty nad různými věcmi, jako pokaždé, když po dlouhé době konečně osamím. Musel jsem takto nehybně prosedět dlouhou dobu. Znenadání přiletěl neslyšně z hloubi lesa velký dravý pták, chtěje usednout jako na bidýlko na jednu suchou holou větev těsně nade mnou. Otočil jsem tím směrem hlavu a tím jsem se prozradil, protože pták ihned zareagoval a jakmile doskočil na větev, vzápětí se od ní zase odrazil a odletěl. Vypadalo to na káně, ale v té rychlosti, v níž se vše seběhlo, si nemůžu být jistý.

To severovýchodní proudění není dobré! Na sluníčku v závětří je docela teplo, ale na větru a ve stínu je zimní kabát nutností. Zima udeřila náhle jako v Rusku. V devět hodin večer je noc. Měsíc v úplňku září jako druhé Slunce. Škoda, že i tak nehřeje, čímž se podobá slunci zimnímu. Počasí by tomu odpovídalo. Dnes v noci se držím jen v závětří, a i tak je mi brzy zima a vracím se záhy do stanu a do spacáku. Noc byla krutá.

V neděli před polednem jsem se vypravil pro vodu. Je stále zima. Z korun stromů vzlétají holubi. Jednu srnku jsem znenáhla zaskočil do té míry, že zůstala s poděšeným pohledem na mne konsternovaně stát a ani se nehýbala. Až když jsem se pohnul Já a udělal krok blíž, teprve pak se jako by vzpamatovala a odběhla.

Nalezl jsem sluneční brýle. Musely tu ležet hodně dlouho, protože jsou umazané od bláta, ale jinak jim nic není. Tady je už nikdo hledat nebude. Beru je a omývám v potůčku. Voda je ledová a zebou mě z ní ruce. Ta rybka tu pořád žije. Ta se má, že jí studená voda nevadí! Já kdybych teď vskočil do Jezírka, myslím, že bych snad ani pro svalovou ztuhlost a zkřehlost nedoplaval zpátky k můstku! Nebo bych dopadl jako malíř vysočiny Antonín Slavíček, který z takové koupele na smrt onemocněl v nepovedeném létě roku 1909.

Našel jsem ještě několik posledních ostružin. Přišly mi neobyčejně k chuti. Ach, léto, vrať se zpátky! Usedl jsem na mé oblíbené místečko pod košatým smrkem na břehu rybníčka. Je tu klid, i když pár nesnesitelně řvoucích stíhaček už dnes přeletělo a jeden motorkář se tudy již také přehnal. Kdyby byli takhle hlasitě slyšet kupříkladu takoví Deicide, to by lidáci rozmrzele vylézali před domy a ptali se naštvaně, kdo je to ruší, ale tenhle příšerný kravál od různých letounů a motorových vehiklů nikomu nevadí. Příroda je tak zdevastovaná, začlověčená vším možným, nejen tím ustavičným hlukem. Kam oko pohlédne, všude se válí nějaké harampádí, nějaké to člověčenstvo... Dnes jsem našel dokonce i v potůčku, ústícím do Jezírka, jakýsi odporný kus igelitu... Ale pořád je to v přírodě lepší než být ve městě, mezi lidmi, v baráku, kde je to ještě horší.

Jestli se však pro příští víkend neoteplí, nevím, nevím, zda tu nejsem dnes pro letošek naposledy... Ještě ke všemu se zatáhlo a tudíž už ani to sluníčko nesvítí. Skoro to vypadá na sněžení. Do lágru vyrážím o půl hodiny dřív, tedy o půl šesté. Minule už mě zastihla na Šibeničním vrchu tma a kromě toho se chci vyhnout sousedce Navrátilové a její čubce (oběma čubkám!), kterou bych jistě po osmé hodině zase potkal před barákem na pravidelném venčení.

Kdosi nasypal zvířátkům hromadu jablíček na kraj lesa. Naproti se ovšem nachází posed, alebrž střílna, takže nejde o žádný dobrý skutek, nýbrž o prachsprostou návnadu, narafičenou nějakým lstivým dobytkem. Nechci už nikdy slyšet od myslivců, jak se „strašně obětují“ v zájmu zvěře, že ji přikrmují a podobně. Jsou to parchanti.
Po cestě potkávám jen dvě srnčata.

Je příšerná zima. Mrznou mi ruce, uši a nos, slzí mi oči. Před první zastávkou na lavičce před „africkou“ plání sedí jeden takový bouchal v uzavřeném posedu. Čumí po mně a jistě na mne čumí i když odpočívám. Má na mne docela slušný výhled. Okolo mne běhá v trávě myška. Půjdu zase dál, než po mně ten blbec začne střílet, ruce už mám beztak zkřehlé zimou a nemůžu dál psát.

Sotva jsem se zvedl, vidím před sebou čtyři srnky: dvě dospělé, dvě mláďata. Letos mají hodně mladých. Tentokrát mě nemusí mrzet, že jsem je vyrušil a vyplašil. Vždyť jsem je vyplašil jemu, tomu bouchalovi zákeřnému! Pod křížem na Šibeničním vrchu už je zase tma. Klesám dolů.

pondělí, 15. září 43
Celý den prší. V baráku pitomým se topí. Předpověď počasí na příští víkend nevypadá o moc líp.

pátek, 19. září 43
Ačkoli je ještě astronomické léto, skutečné léto, léto teplé a slunečné, léto vábící k pobytu v přírodě – takové mně milé léto skončilo. Na víkend se nechystám, neboť hlásí nadále chladno a přeháňky, v noci přízemní mrazíky. Maximálně vyrazím někam na jednodenní výlet.

Půjčil jsem si dnes v knihovně jednu krásnou knížku a další tři knížky jsem si odtud odnesl zadarmo do mého vlastnictví, takže o zábavu budu mít postaráno ažaž. Ty knihy jsou tyto:

Friedrich Hölderlin – Hyperion aneb eremita v Řecku
Králevic, král, císař Karel IV. od Alexeje Pludka
Gustave Flaubert – Bouvard a Pécuchet
Stendhal – Energické múzy

Stendhalovy Energické múzy jsem si na měsíc pouze vypůjčil, ostatní tři knížky jsou od nynějška mým osobním vlastnictvím. Hölderlinův Hyperion se dotýká našeho společného romantického zaujetí pro Řecko, Flaubertovo Bouvard a Pécuchet jsem již jednou četl, rovněž vypůjčené z knihovny (a třebas to byla právě tato kniha, nyní vyřazená!), ale s potěchou si tu četbu zopakuji a za deset dvacet let znovu a znovu, protože to je tak výborné dílo, zčásti humorné, zčásti tragické, z části i filosofické, že se dá číst pořád. No a Pludkova knížka o Karlu IV. mě zaujala jednak svou historickou tématikou, za druhé svou výtvarnou podobou a za třetí mi není protivný Pludkův historiografický styl. Mám už od něho doma knížku Nepřítel z Atlantidy – ta se mi docela líbila svým podobenstvím o korupci moci, a také ostatní Pludkovy tituly nezní špatně: „Faraónův písař“ (z dějin starého Egypta), „Rádce velkých rádžů“ (ze starověké Indie), nebo „Pověsti dávných časů“ (ságy Polabských Slovanů). Ty bych si mohl někdy v budoucnu také přečíst.

Všechno to jsou knihy staré, v dobrém slova smyslu, tedy v tvrdých deskách, svou cenou laciné na svou dobu (ne svým pojetím, jako dnešní drahé šunty), výpravné, vybavené rejstříky, vysvětlivkami a podobně. Jsem s nimi spokojen. Mám na dlouho co číst.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Introspektiva:
Naber si

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Zápisník živého muže - 9." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund