přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
CZNAretha1, NatalieVal, VenettaCra, Felix46848, AleishaBro, CarinaY25, CharlineEr, HeathS044, ShariBlack, DelorasMen, ClaritaRei + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Zápisník živého muže - 3.
Misantrop - Saturday, 10.04. 2010 - 14:51:16
Téma: Próza - Introspektiva



úterý, 27. května 42
Zubař mi vytrhnul další zub vlevo dole, ten „přeléčený“, ten zkažený už od Tahiti. Nepodařilo se jej zachránit. Měl ho vytáhnout hned, ten byl od prvopočátku „na odpis“. Další asi dva zuby zaplomboval. Ústa mám opět roztřískaná, bolavá. Polykám tablety proti bolesti jako bonbóny. Kdy to skončí?

Počasí je dnes ovšem naprosto skvělé. Ve stínu ukazuje teploměr 30°C! To je letos snad první tropický den. Samozřejmě ihned po zákroku se převlékám do černých tankistických kapsáčů a do tmavěmodrého tílka bez rukávů, balím do baťůžku banánové pyré, brokolicovou pomazánku a dalekohled a spěchám honem do lesa.

V Reinlebensbornu se pracuje. Zase se dřevaři zakusují hloub do mé dříve nedobytné pevnosti Misantropa. Na přilehlé louce jezdí zemědělské sekačky na trávu. Kousek od kříže jakýsi dědula v bundě škube cosi v trávě. Staré kosti nic nezahřeje. Ale v přírodě by se správně nemělo trhat nic. Šintoističtí mniši na japonském posvátném ostrově Okinošima by neutrhli jedinou rostlinku. Byl by to hřích proti přírodě. Souhlasím.

V lese je tedy zpočátku docela rachot – jednak od motorových pil, jednak od motorových sekaček zemědělců. Vyšplhal jsem však do jasně zelené koruny mého staletého dubiska a za chvíli jsem zapomněl na vše lidské – hluk jsem přestal vnímat a uši i oči jsem měl od té chvíle jen pro ptačí zpěv a pro všechnu tu nadpozemskou krásu rozbujelé přírody, již jsem vychutnával z perspektivy závratné výše, pevně usazen ve větvích stromu.

Sundal jsem si alespoň to tílko, když už jsem se neodvážil svléct se úplně donaha, a užíval si nádherný den v chládku olistěného dubu a ve společnosti mých nelidských bratří. Jednou to byla veverka, která se po okolních haluzích dostala až do mé těsné blízkosti. Mohla být v jeden okamžik ode mne vzdálená sotva na dva metry, jak byla blízko. Snad mě ani nepovažovala za člověka. Kolik lidí asi za život viděla dřepět v koruně stromu? Určitě žádné takové člověku podobné zvíře ještě nikdy nespatřila vysedávat na stromě. A žádného kromě mne asi ani neuvidí! Jindy to byli zase ptáčci, kteří se švitořící proplétali listovím všude kolem mne. „Zemský ráj to na pohled“, jak se zpívá v té naší národní hymně. Ani jsem si neuvědomil, kdy všechen lidský kravál ustal a kdy se v celém lese rozhostilo posvátné ticho.

Posed jsem také nevynechal a i tam panoval krásný zelený chládek, neboť Yggdrasily, světové stromy Germánstva, česky jasany, jsou již plně olistěny a poskytují přívětivé příšeří jako v přírodní katedrále, již by žádný lidský Bůh ani žádný lidský architekt nepostavil. Ach jo... Zase se mi nechce zpátky dolů do pekla, do lágru, do práce... Jsem proklet.

Na zpátečním sestupu k nenáviděným lidákům jsem ještě spatřil střídání stráží dvou datlů u hnízda v dutině buku.

Z rostlin nadále převládají okrasné pomněnky a také purpurové vstavače se objevily. Bylo to hezké.

V rozhlase hráli stylovou hudbu: předehru k opeře „Syn lesů“ od rakouského skladatele 18. století Ignaze Jacoba Holzbauera (omen nomen!). Ano „Syn lesů“ – to jsem Já!

středa, 28. května 42
Tropické počasí trvá. Ve fabrice jsem úpěl žalostí nad marnotratně ztraceným časem. Chtěl jsem dovolenou, ale nedostal, protože jedna holka je nemocná (nebo spíš se hodila marod), druhá už má dovolenou zamluvenou a brigádníci těžko budou chtít jít do práce místo mne, neboť bude o víkendu hudební festival Rockoupání. Zasrané Rockoupání! Už to tam chystají.

V práci jsem zuřil nad zpackaným životem nevolníka a nechal jsem se ovívat větrákem. Vnutili mi zase pivo, ale tentokrát docela „bodlo“; vyžahnul jsem ho natotata, ježto jsem měl žízeň a kromě toho mě bolela zející rána po vytrženém zubu a potřeboval jsem se nějak omámit, dokonce jsem se chtěl opít z nešťastné lásky k jarní přírodě, po níž se mi stýská.

Stále si broukám tu naprosto geniální píseň „The Serpentine Offering“ od Dimmu Borgir. Něco takového nemá obdoby. Je prostě skvělá. Celé album je skvělé. Musím se držet, aby mě neslyšeli. Ten refrén se mi líbí.

♫„My descent is the story of everyman...“♫

Zvláštní: po tom pivu se mi na mysl vkrádaly už jenom samé skinheadské popěvky.

Ráno po šichtě kráčím k ubikaci jen tak v černém tričku, černých přiléhavých kalhotách a naboso v sandálech. Zaléhám okamžitě do postele, při pootevřeném okně, a pouštím si Geminianiho. Spánek mám neklidný a horoucí jako peklo: Zdá se mi, že musím stále ještě něco přebrat, zkontrolovat, zvážit, zabalit – neodbytně. Fuj! Asi z té práce zešílím.

V jedenáct dopoledne raději vstávám a jdu se projít ven do lesa, sednout si na dub a na posed. Váhal jsem, jestli se mám tahat s dalekohledem. Nakonec jsem si ho s sebou vzal, jen tak do ruky, a opět jsem nelitoval! Na „Putinovce“ jsem shora viděl dole slunit se dvě holky, skoro nahé. Pěkné peep show mi zkazil jakýsi otrapa v modrákách, který ty krásky vyplašil. Nevěděl jsem, na co se dívat dřív, zda na ty holky, nebo na černého čápa, který právě nad sjezdovkou přelétal kamsi směrem k přehradě. V listnatém lese jsem pak ještě pozoroval datla, jak nejprve vykukuje ze své hnízdní dutiny, posléze z ní vylétá a hledá si potravu na okolních stromech. Úžasné zážitky.

Před ubikací se rojí včely. Právě přiletěly. Uhnízdily se na stejném místě co loni: pod střechou. Rojení to bylo velké. Bzukot také. Soused, když viděl tu invazi, obešel raději garáže než vešel do baráku, a to ze strachu, že by ho ten nebezpečně vyhlížející roj mohl napadnout. Měkkota. Já jsem prošel normálně přímo prostředkem roje; sice pomalu a opatrně, ale prošel jsem. Včely mi divoce létaly kolem hlavy, ale neublížily. Když jsem se po třech hodinách vracel z lesa, včely už byly klidné a soustředěné jen v jednom roji pod střechou. Všichni mají kvůli nim zavřená okna, jen Já ho bez obav otevírám. Za chvíli však okno přece jen s láteřením zavírám, jenomže ne kvůli včelám, nýbrž kvůli Čubce, která se zase rozhulákala sotva jsem se doma vyzul z bot. Strašná čtvrť.

pondělí, 2. června 42
Víkend byl slunný, tropický.
Na cestě jsem potkal jednoho blázna s vozíkem ořechů. Seděl v prachu cesty a přehraboval se v kamíncích. Znám toho blázna. Myslím, že bydlí na Baldě v bývalé hájence. Jednou jsem ho tam potkal u Zlaté studny. Vždycky na mne promlouvá tichým hlasem a něco mi nabízí: jednou to byly sušenky, tentokrát něco na žízeň. Říkám pokaždé, že nic nechci a hledím se rychle od něho vzdálit. Možná dělám chybu; třeba by bylo zajímavé si s ním promluvit. Připomíná mi mne z doby před p@kárnou, z mého nejšťastnějšího životního údobí; to jsem také nechodil do práce a též jsem se jen tak různě poflakoval po lesích a luzích.

Další blázen. Docela mu závidím. Tu dobu, kdy jsem byl jako on, bych chtěl vrátit. Možná jsem byl tehdy také blázen a možná jím jsem stále – jenomže nemám „papíry na hlavu“ a musím proto poctivě a tvrdě pracovat. Raději bych se vzdal své příčetnosti za doživotní svobodu! Blázni jsou svobodní.

Vzpomněl jsem si při této příležitosti, že jsem kdesi četl (snad u filozofa Stanislava Komárka?), že odlehlé kraje, jako je naše vysočina, přímo oplývají různými podivíny, excentriky, pošetilci, blázny a lyriky typu Rejnka a dalších.

A podařil se mi vskutku fenomenální nález! Objevil jsem daleko za Schönbrunnem rybník, kde se dá koupat! Rybník je to nový, snad loňský, protože jeho okolí ještě nestačilo zvětrat a zarůst rostlinstvem; stále jsou tu například patrné stopy po buldozerech. Nikdo jej zatím „neobjevil“, takže mám opět své vlastní letní koupaliště úplně pro sebe, kde se mohu koupat a slunit úplně nahý. Připomíná mi to naši poličskou „Přehradu“. Ta byla zpočátku také tak krásně netknutá lidskými zásahy a návštěvami. Doufám, že to tady nedopadne také tak... – Nebo ještě něco mi ten rybník připomíná: - Thoreauův Walden!

Na hladině tohoto mého nového rybníka plovaly a potápěly se poláci chocholačky a lysky černé. Po třetím mém koupání už to poslední tři poláci nevydrželi a odletěli raději jinam. Dokud jsem se držel jen u břehu, spokojili se se svou stranou rybníka, ale jakmile jsem nabral kurs napříč rybníkem, zvedli kotvy a frnkli. Nedivím se jim; Já bych před člověkem také utekl. Také včera navečer, když už se pomalu stmívalo a na obzoru se blýskalo a hřmělo, jsem vyděsil jednoho srnce, když jsem před ním najednou stanul jako jezerní příšera vystouplá z vln. Ten hulákal!

Rybníček je to tedy moc pěkný, hlavně odlehlý, ze tří čtvrtin obklopený a chráněný lesem. Do vody vedou dokonce schůdky! Voda je čistá a teplá, dno je kamenité nebo písčité a hluboké. Paráda. Na kraji lesa stojí starý posed, na němž se pohodlně sedí a pozoruje okolní příroda. Břehy rybníka také obývá několik kulíků říčních a vídávám tu též přelétávat volavku.

Cesta k rybníku není dlouhá: sejdu jen z horního lesa dolů k napajedlu, tam naberu vodu, přejdu silničku do dolního lesa, který je divočejší a zarostlejší jako pravá tropická džungle kdesi v Thajsku, ubírám se ještě chvíli lesem a jsem u rybníka.

Panuje tropické vedro, a proto jsem váhal, zda si nemám obléct kraťasy a obout sandály. To bych si dal! Ještě že jsem zůstal věren dlouhým maskáčovým kalhotům a solidním botkám! Tím bujným porostem, kde se skrývají kopřivy a trní, se prodírá lépe takto chráněn. Nelituji. Zlaté dlouhé nohavice a pevné botky!

Dopustil jsem se pouze jedné chyby, a to té, že jsem si vzal málo jídla. Dnes večer jsem už měl hlad a byl jsem dost vysílený. Ale víkend to byl přesto nádherný. Zhubl jsem na 65 kg, což je stále ještě optimální hmotnost. Jsem lehký jako pírko a nikdy jsem nebyl v lepší kondici. Pěkně jsem se „rozešel“ – denně urazím pěšky mnoho kilometrů, často i dost neschůdným terénem.

Včera večer jsem se procházel po lese až do tmy. Všude jsem samozřejmě překvapoval mnoho zvěře, hlavně zajíce a srnce. Jeden zajíc mi běžel po cestičce v ústrety, než mě zpozoroval, a jeden srnec mě uviděl, až když jsem jej již hodnou dobu pozoroval z nevelké vzdálenosti. Bylo však příšeří. Srnec zavětřil, zpozorněl a jal si mě prohlížet. Blížil se ke mně jako k nepříteli, na něhož hodlá zaútočit, pak podupával předníma nohama a obcházel mě po oblouku v temnotě hustého nočního lesa.

Jednoho rána jsem si šel sednout po snídani na posed. Jaké bylo mé překvapení, když jsem pod ním nachytal dva mladé srnečky, kteří si hravě měřili síly a strkali do sebe v žertu hlavami! Jeden z nich ještě ani neměl žádné parůžky, jen jakési hrbolky, kdežto ten druhý již malé parůžky měl. Přesto si spolu hráli a dováděli jako každá hravá mláďata. Něco takového jsem ještě neviděl. Nádhera.

Do lesa jsem si s sebou vzal tentokrát svého discmana s tím naprosto skvostným albem In Sorte Diaboli od Dimmu Borgir. Uplynul měsíc a konečně teprve teď mohu říct, že mám ten disk naposlouchaný; že hudba na něm nahraná je již mnou do poslední noty, do posledního tónu prozkoumaná. A výborné skladby jsou tam všechny, ne jen ta úvodní píseň!

Na čtení jsem si vzal Nietzscheho „Zarathustru“. Určité vybrané a tužkou podtržené odstavce si doma pročítám často, ale celou knížku jsem již dávno nečetl! Naposledy také v lese – ale v kterém roce to bylo?

Prášky proti bolesti jsem dnes již nevyužil, tak už snad budu mít pokoj.
Nemusím ani opakovat, jak strašně nerad jsem se vracel zpátky do lágru a jak hrozně nerad jsem zase potkával lidi.

Fuj! Když odcházím z města, odplivnu si tradičně na rozloučenou; při návratu bych však nejraději plival lidákům přímo do jejich hnusných ksichtů!

čtvrtek, 5. června 42
Po noční šichtě jsem se trochu prospal a šel jsem se projít ven.
Obešel jsem přehradu. Měl jsem na mysli se vykoupat, ale na mém oblíbeném místě, na nejzazším rybníce, stál na břehu jakýsi rybářský idiot a stále nahazoval prut. Imbecil. Takže jsem se nevykoupal. Stejně jsem s tím tak trochu počítal, že to nepůjde.

Les na břehu tohoto nejzazšího rybníka zmizel. Zbyly po něm jen pařezy a několik zuhelnatělých ohnišť. Čím dál „lepší“.

Ze zvířat jsem viděl kachnu s kačátky, schovanou pěkně díky svému ochrannému zbarvení v korytě vytékajícího potoka, hned pod břehem, kde se tísnili přiblblí rybáři nalévající si své nafouklé pivní teřichy dalšími zteplalými lahvovými pivy. Fuj, odporné! Z lidí se mi zvedá žaludek.

Prošel jsem se po naučné stezce, vinoucí se kolem meandru potoka v lužním lese. Bylo tam plno kopřiv, což mi jen v krátkých kalhotách ztěžovalo to pravé pokochání, ale jinak dobré.

Viděl jsem na obloze volavku. Posadil jsem se na kraji lesa do trávy. Za chvíli slyším za sebou dusot kopýtek. Srnec. Mladý. Zastavil se deset metrů ode mne a hlavu i krk si může ukroutit, jak se horlivě snaží rozpoznat z různých úhlů pohledu toho velice divného sedícího tvora před sebou. Měl jsem na sobě hnědé tričko, a tak možná zkoumal, jestli nejsem taky srnec nebo srnka. Rozhodně jsem si v tu chvíli nepřipadal ani trochu lidsky.

Nedaleká munička, skrytá v lesích, dostala nové ohrazení z ostnatého drátu a výstražné cedule hlásající striktně NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN! s výmluvnou siluetou volajícího muže s černě napřaženou odmítavou dlaní. Ta cedule by se měla stát exponátem muzea chorých lidských mozků. Jenže do muzeí se umisťují jen předměty dobově vysloužilé a nefunkční, kdežto tady je to žhavá funkční současnost. Ale stejně bych dovedl dovnitř podlézt, kdybych chtěl. Kdysi jsem se po tom zalesněném areálu s jezerem procházel sám a nahý. Kdysi. A i tehdy mě tam málem načapali!

Krávy jsou na pastvě. Jejich pozornost přitáhl nákladní vůz s hydraulickým ramenem na zvedání a nakládání klád. Brzy je to podivné ocelové monstrum přestalo bavit a dál se věnovaly poklidné pastvě. Vozem Džaganathovým vyplašený zajíček vyběhl přímo proti mně. Ztrnul jsem v nehybném postoji a čekám, jak blízko přiběhne než si mě všimne. Zastavil se kousek přede mnou, zadíval se na mne a rychle odpelášil odkud přiběhl.

V lese přibyla oproti loňsku jakási úchylná maringotka. Jsou to úchylové. Vždycky byli, pořád jsou a vždy i budou. Lidáci jsou nepřevychovatelní. Ty je potřeba prostě a jednoduše vyhladit – a bude na světě pokoj. Od nich pokoj!

Krávy nahoře v koncentráku otravují parchanti z pomocné školy. Debilové na výletě! Zachraň se kdo můžeš! Strkají nebohým krávám před čumák jakousi nechutnou klejichu a diví se, že ji odmítají. Dokonce melou svými hloupými hubami a říkají, jak jsou ty kravky mlsné. Pakáž.

Mám hlad, ale chci si ještě posedět a odpočinout si na posedu. Je již odpůldne a tou dobou tady zase řádí ten motorkář, jejž bych odpravil bez nejmenších výčitek svědomí.

Na sluníčku je teplo, ale vzduch je nějaký studený. Z „Putinovky“ jsou díky tomu dobře vidět vzdálené vrcholky Orlických hor, což by za tetelení horkého vzduchu nebylo možno.

Po včerejšku mám obroušené zuby a bolí to.
V práci je obtížné a složité vybrat si dovolenou. Já to tušil. Já tušil, že se překulí jaro i léto a veškeré nárokovatelné volno mi zbude na zimu. Tuším, že to tak dopadne.

neděle, 8. června 42
Po noční šichtě jsem spal do poledne a pak jsem vyrazil do svého „Fuchsbau“, do svého „liščího doupěte“ (- Fuchsbauer, to by bylo dobré jméno pro mne!). Často drobně poprchávalo, ale to mi ještě příliš nevadilo. Velký lijavec se strhl až za posedem, zhruba v poslední čtvrti mé cesty. Bouřilo a dešťová voda se valila lesními pěšinami jako potok. Schoval jsem se pod strom s hustým větvovím jako pod střechu a přečkal nejhorší. Přesto jsem dost zmokl a ve stanu jsem se musel převléct do suchého. Najedl jsem se rozemletého tofu, přečetl kousek ze „Zarathustry“ a usnul jsem spánkem spravedlivých až do osmi hodin večerních. Krásně se spí v lese za tichého prozpěvování ptáčků! Každou chvilku znovu drobně poprchává. Ideální počasí to tedy nebylo. Nemohu si však vybírat. Musím jít ven za každého počasí, protože nejsem pánem svého času. Dnes večer se například musím ještě vrátit do lágru kvůli tomu zítřejšímu očnímu vyšetření, na které mě posílají z fabriky. Mám tam být deset minut po desáté ranní. Zkazí vám i to minimální volno, na které máte nárok.

Příroda však voní a bují a ani moc lidí nikde není. Potkávám jen obrovské hlemýždě, velké žáby, štíhlé srnce a krásné rostliny (například právě krásně růžově purpurově kvetoucí vrbovku úzkolistou). Jsem doma.

Na ubikaci se vracím v deset hodin, potmě, nikde nikdo, všichni lidáci zalezlí.
V polích za městem končí další část mého života: Vytrhávají tu koleje ze železniční vlečky, vedoucí od nádraží k muničce v Bořinách.

Obroušené horní zuby bolí stále neztenčenou mírou. Dokonce se mi zdá, že je to s nimi čím dál horší. Jsou extrémně citlivé na všechno: na vodu, na kávu i na ovocnou šťávu, na jídlo, na vzduch, na sladké i na kyselé, na horké i na studené; nemohu se bez ostré řezavé bolesti ani najíst, ani napít. Je to hrozné. Pouze rozmixovaná polévka pokojové teploty mi nečiní žádné problémy. Takhle mě to bolí už čtvrtý den a konec utrpení je v nedohlednu. Ach jo. Co jsem to udělal. Měl jsem to nechat na přírodě, na vis maior naturæ medicatrix – na velké hojivé síle přírody, totiž na odvaru z řepíku – a ty zuby by samy bezbolestně uhnily a vypadaly. V životě už k zubaři nejdu!

úterý, 10. června 42
Právě jsem se vrátil z „Liščího doupěte“. Zase jsem vyrazil po osmé a zase jsem přišel do lágru po desáté, zase tedy za dvě hodiny. Tentokrát jsem potkal psohlavé hlídky dvě: jednou starou Páskovou a podruhé na sídlišti nějaké dvě čůzy. Další hlídka – ta debilka s mongoloidními rysy – číhala za barákem, ale tu jsem naštěstí nemusel míjet.

Sousedé v přízemí (Odvárkovi) jsou okradeni. Někdo jim ukradl ze sklepa sekačku. Takových čoklů je všude kolem, ale akorát se utrhují na domácí a nepohlídají stejně nic.

Kontrola na očním dopadla špatně. O tom víc píši ve spise der Feuerteufel, protože celá ta neblahá událost se tam přímo výborně hodí. Sem ne. Tady chci zapisovat převážně zážitky z živé přírody, zážitky radostnějšího, životnějšího charakteru. Například a hlavně o tom, jak jsem se měl ve svém Fuchsbau.

A měl jsem se tam opět skvěle: Ochutnal jsem první letošní lesní jahůdky, a to na místě dosti nezvyklém, totiž z jahodníků prorůstajících narušenou betonovou obrubu onoho lesního „napajedla“, neboli koupališťátka, kam chodím pro vodu. Ale i na cestě vedoucí zhora dolů kolem rekreačních chatek jsem mlsal první červené jahody. Tam jsem také objevil a následně doma v počítači určil nádherného modrofialově kvetoucího orlíčka obecného.

V tom koupališťátku je plno zelených žabek, které se ani moc nebojí, takže když nabírám vodu a piji v malých, opatrných doušcích, nebojí se a přihlížejí kousek ode mne, jak pomalu nabírám vodu do rozbitých úst a sykám bolestí. Kvůli těm obroušeným zubům nemohu pořádně z plna hrdla pít.

V „napajedlu“ je na dně vidět také mnoho mloků, pár rybiček, pulců, potápníků a všelijaké jiné vodní havěti. Tolik mloků pohromadě jsem nikde jinde neviděl.

Víkend jsem z větší části prospal. Neopomněl jsem však také večerní procházku, nyvou jako obvykle, osamělou, snivou. Zase jsem při ní potkával zblízka překvapené srnky. Jsem holt dobře maskovaný a pohybuji se pomalu a tiše.

Šel jsem se také po poledni vykoupat k rybníku, ale měl jsem tentokrát smůlu. Sotva jsem se na břehu svlékl z šatů, už jsem slyšel přibližující se rachot jakéhosi motoru. Byl to buldozer, který sem jel upravovat povrch břehu. Rychle jsem se oblékl a schoval se v blízkém lesíku. Jím jsem došel k druhému rybníku v sousedství, ale tam se mi nelíbilo. Břehy to má vysoké, zarostlé rákosím a navíc jsem na druhé straně spatřil dvě auta. Asi hodinu jsem se toulal po lesích kolem rybníků, kde jsem našel páchnoucí mrtvolu zajíce a zblízka, sedě na padlém kmeni, jsem pozoroval srnku, ale buldozer nebyl stále s prací hotov. Pořád jezdil sem a tam až jsem ztratil trpělivost a vrátil jsem se nahoru. Nabral jsem vodu, poseděl na posedu, poležel ve stanu, poslechl si Dimmu Borgir, dokud mi nedošly baterie u discmana, ale to už byl večer, tudíž čas k návratu do lágru. Uteklo to příliš rychle.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Introspektiva:
Naber si

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Zápisník živého muže - 3." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund