přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
EulaDyu53, ShariBlack, AmyM293667, DelorasMen, CarinaY25, Felix46848, VenettaCra, LouanneOld, AletheaY92, HeathS044, CZNAretha1, VickiHain1, JameySunse, ClaritaRei, CharlineEr, vice... + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Zápisník mrtvého muže - 14. (závěr)
Misantrop - Sunday, 04.04. 2010 - 17:22:37
Téma: Próza - Introspektiva



úterý, 22. dubna 42
V rozhlase vysílají čtení ze Schopenhauerovy Metafyziky lásky (opět s blbou, patřičně nepatřičnou, předposranou před-omluvou). V pořadu Trylek pouštějí ukázky z hudebního umění concerta grossa, mé oblíbené žánrové formy z období baroka; včera to byl Samartini, dnes Manfredini – samí téměř neznámí italští mistři.
Venku je zataženo, mokro po dešti, 11°C, takže mě nemusí mrzet, že jsem zůstal doma, i když Čubka pod okny trýzní mé ucho. Hezky má být zase až půjdu do práce.

V knize Dějiny čtení se začaly objevovat tiskové chyby; jako by korekturami prošly jen úvodní stránky a na zbytek se kdosi vykašlal. Z obsahu také začíná stále více vyplouvat na povrch – jako foetor judaicus, židovský zápach – autorovo židovství.

2:41 odp.
Právě jsem se vrátil od zubaře. Vynadal mi, že se o zuby řádně nestarám. Měl jsem chuť mu říct, že by byl jinak bez práce, byť zdaleka ne bez peněz, protože dneska mají šarlatáni jako on takovou velkou moc, že donutili platit jak ty nemocné, tak i ty zdravé. Tomu se říká falešná solidarita. Kdyby se do dnešních časů vrátil Molière, měl by nový námět na hořkou komedii. Mohla by se jmenovat Zdravý nemocný naruby a od původní verze by se odlišovala pouze v tom, že by v ní hlavní roli nehrál hypochondr, nýbrž jeho pravý opak – člověk zdravý, z nějž hypochondra dělají lékaři a zákon. Obě verze by však měly společného toho lstivého mastičkáře, který obratně zneužívá buď hlouposti svého dojného oslíka, nebo – v případě druhém – zákonné pravomoci k bezostyšnému odírání zdravých lidí, kteří přesto, že jsou zdrávi, musejí platit, jako kdyby byli nemocní. Zdraví nemocní naruby.

A navíc: když žijete svobodně, často se vám na dlouhá údobí stane, že nemáte čas jít k zubaři, vyčistit si zuby nebo si všímat s přepjatou hypochondrickou citlivostí, kde vás co píchne. Ve slepém střevě mě také občas zabolí – a také s tím hned neběžím k nejbližšímu felčarovi se skalpelem v prackách, navlečených do gumových, hygienicky čistých, chirurgických rukaviček. Svobodná zvířata sice nejsou pod stálým veterinárním dohledem, takže je může sklátit nemoc, nákaza, zranění či hlad a dožívají se leckdy i kratšího věku, ale zato jsou svobodná; a svoboda přece stojí za trochu toho nepohodlí, nebezpečí či za trochu bolesti!

Když mě tedy doktor nejprve řádně vyplísnil – v podstatě za to, že se snažím žít svobodně, mimo dosah a kontrolu lékařů – a obhlédl zběžně stav mého dentálního hřbitova, s pouhými náhrobky namísto pravých zubů, navrhl sám, že se ty pomníky bývalého chrupu mají vytrhat a nasadit místo nich protéza. Nemusel jsem ani nic říkat, jen souhlasně přikyvovat.

Pustil se do toho hned. Napíchal mi do dásně anestetikum a vytrhal mi prvních asi čtyři nebo pět zubů. Vůbec nic jsem necítil, kromě nepříjemného tlaku z vytahování stoliček, jako by to byly jen zbytky jídla uvízlé mezi zuby. V tu chvíli jsem si opravdu připadal jako mrtvý muž. Ještě teď, co píši tyto řádky, necítím pravou polovinu tváře.

Pusu jsem měl plnou krve a ještě na odchodu v čekárně jsem si musel před zrcadlem otřít krvavá ústa. Doktor mě na to vůbec neupozornil!

Zaplatil jsem 90 korun. Ať žije „bezplatné zdravotnictví“! Nejenže vůbec není bezplatné, ale navíc ještě platíš dvakrát: jednou za pojištění, podruhé za zákrok. Bordel v bordelu. Nikdy mě to nepřestane vytáčet.

Ty akutně bolestivé zuby, kvůli nimž jsem se konečně a jednou provždy odhodlal k tomuto radikálnímu kroku, nechal zatím být a vzal to od kraje – od pravého horního kraje. Na další sérii vyjmutí mám jít za týden, hned ráno po noční šichtě. Doufám už jenom, že to celé nebude trvat dlouho, abych se mohl ještě letos sdostatek potěšit bezstarostnými toulkami přírodou a neslyšet na pár dní tu Čubku, s níž jsem zavřený v baráku.

Fuj! Štvaly mě ty zuby dost dlouho; budu jen rád, až se jich nadobro zbavím. Pak už snad budu zase o trochu volnější a budu moct jíst všechno bez obav z bolestivých následků. Doktory nenávidím a těším se na den, kdy je nebudu potřebovat.

Když jsem dnes zasedl v prázdné čekárně, zuby mě zrovna nebolely a měl jsem chuť se zvednout a utéct; ale řekl jsem si „teď nebo nikdy“ – a lepší teď, než čekat na to, že by mě bolest zubů paralyzovala někdy uprostřed léta, kdy by mi to bylo nejméně vhod. Měl jsem jít k zubaři už v zimě.

V puse mám ještě vatu, nemám jíst po další dvě hodiny, a rány už začínají přicházet k sobě, cítím slabou bolest.

V Dějinách čtení jsem našel asi nejhorší vůbec možnou větu. Mluví se v ní o moudrosti, ale je to ten nejpitomější výklad holocaustu, s jakým jsem se setkal. Měl prý „smést veškerou židovskou moudrost z povrchu zemského“, a to, prosím pěkně, jak je doslova psáno (co všechno papír snese!), „v místě souběhu německé, české a židovské kultury, kde kdysi vzkvétal chasidismus“. To snad myslí Prahu!

Tak takovouto debilitu jsem si prostě musel opsat! To se nevidí! Nacisté a antisemité všech dob snad mají přece jen v něčem pravdu; totiž v tom, že Židé jsou ten nejnamyšlenější národ pod sluncem. Ale že by i nejmoudřejší? Nebo vůbec moudrý? A může si jeden národ nebo jedna víra usurpovat jako jediná nárok na všechnu moudrost světa? Já tedy nevím, ale zaobírat se a donekonečna vykládat takzvané „posvátné“ texty, které jsou beztak všechny jen bezcennými podvrhy podvodníků a chorými bláboly náboženských cvoků, v tom Já nespatřuji žádný výraz moudrosti ani učenosti – spíš naopak.

To už mi lepší připadá tento citát od Franze Kafky, nalezený v téže knize:

„V podstatě si myslím,“ napsal Kafka v roce 1904 svému příteli Oskaru Pollakovi, „že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají (viz moje knihy). Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které nás činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř (pro mne je „nejhůř“!), napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás. Tomu věřím.“

A Já věřím tomu, že Kafka tou knihou-sekerou, tou knihou Otřesů, určitě nemyslel nějaké připitomělé náboženské žvásty.

Kafka byl také Žid; ale, jak je vidět, není Žid jako žid. Chvástavé Židy a potrhlé pánbíčkářsko-moralistní židy také nemám rád (kdo by měl?), ale Kafku (nebo třebas jiného židáčka, Woodyho Allena) uznávám. Uznávám Žida Freuda za jeho přesvědčení, že nábožné „city“ jsou projevem duševní choroby a že člověk je větší bestie než se zdá, byť na druhou stranu si ošklivím Freudovu posedlost sexem, jako u tolika mnohých jiných přesexualizovaných Židů. Uznávám i chytrost Žida Einsteina, i když u něho mi vadí zase to míchání fyziky s „boží“ metafyzikou, jež je však více morálním hlediskem, pokrytectvím a – ano! – lží, než vědeckým problémem. Od Žida Kafky nemám sice od něho v lásce úplně všechno, co napsal, ale třeba jeho Proměna nebo jeho Aforismy se mi líbí hodně. V Proměně se hrdina Řehoř Samsa jednoho dne probudí proměněn v brouka a jeho dosud milující rodina jej zavrhne, protože se ho najednou štítí pro jeho hmyzí tělo, jakkoli mu lidský duch zůstal nezměněn. Je zajímavé, jak si různí lidé tuto zvláštní anti-bajku různými způsoby vysvětlují, každý podle svého naturelu, jejž tímto svým osobním hodnocením náhle zcela jasně osvětlují, aniž by osvětlili to, co původně chtěli osvětlit. Místo toho se víc utajeného dovídáme o nich samých, ne o povídce.

Bertold Brecht, typický židobolševik, četl Kafkovu Proměnu jako dílo „jediného opravdového bolševického spisovatele“ (blbec – do plynu s ním!); maďarský kritik György Lukács ji četl jako typický produkt dekadentní buržoazie (kretén!); Borges ji četl jako převyprávění Zénónových paradoxů (není vzdálenějšího nesmyslu!); Vladimir Nabokov ji četl (částečně) jako alegorii úzkosti v době dospívání (to už je lepší, leč pořád špatně, pane pedofile!); a francouzská kritička Marthe Robert ji četla jako příklad jasnosti německého jazyka (nu, snad). Všichni tito jsou však vedle jak ta jedle!

Nejblíž ke správnému pochopení Proměny měl asi Kafkův přítel Gustav Janouch, který ji četl jako náboženskou a etickou parabolu (s tím už by se dalo jakžtakž souhlasit). Nejtrefnější a nejobjevnější ze všech názorů na Kafkovu Proměnu, jež autor Dějin čtení nashromáždil, je však určitě názor jeho dcery Rachel, která povídku četla ve třinácti letech a připadla jí humorná. Kam se hrabou všichni věhlasní pisálci a kritikastři na jednu chytrou dívenku! Mně také připadla Proměna humorná, ale jen v jistých pasážích, kde se Kafka (sám úředník) krátce strefuje hrotem ironie do drobných ponížených úředníčků, kteří se až nápadně podobají též hmyzu, například švábům, kteří žijí ve strachu před světlem a otevřeným prostorem v temných koutech a živí se odpadem. Nu a proměna člověka ve zvíře, či živočicha či jinou věc, to už je úplně moje stěžejní téma, jež se mi prostě ani nemůže nezamlouvat!

středa, 23. dubna 42
Venku je hezky. Ach jo..., co jsem to udělal! Rány po vytrhaných zubech se zacelují a přestaly bolet. Potíže mám ovšem s jídlem. Musím jíst jen kašovitou stravu; kousání mě bolí. Sušenky jsem jedl tak, že jsem si je namočil do misky s džusem a teprve až jím nasákly a rozměkly, mohl jsem je trochu poválet v ústech a spolknout. Venku pod stanem bych to takhle nemohl dělat. Čubka ještě k tomu od rána do večera huláká – no strašné.

Včerejší díl Paměti stromů byl věnován stromům umělců. Ukazovali v něm dub Havlíčka Borovského, dub Antonína Dvořáka, stojícího na břehu malé lesní tůňky, kde skladatele možná napadl motiv na Rusalku, dub Slavíčkův, s výhledem do polí a kopců Vysočiny, pod nímž malíř maloval, lípu Karolíny Světlé, slavnou lípu semtínskou Fráni Šrámka, která však již nestojí, neboť ji zničil úder blesku, stromy Emy Destinnové v zátoce nad Nežárkou...
Opsal jsem si některé verše, které v pořadu zazněly, třeba tyto od Fráni Šrámka:

Tam u nás doma
tesknota k srdci míří
však zajdi k lípě semtínské
a dohoukají výři.

Nebo tato báseň od Emy Destinnové:

Ne, nevěřte lidem –
a nemám je ráda;
oč lepší je voda, slunce, stromy a zvířata.
Hodiny vydržím bez hnutí v zátoce nad Nežárkou,
týdny jsem truchlila nad stromy v parku,
které vyvrátila smršť.
I ta nejžhavější náruč jednoho dne zchladne,
i to nejvěrnější srdce zradí,
nevěřte lidem –
zklame vás každý;
vstulte se v náruč přírody
a nechtějte nic od člověka.

Velmi misantropická báseň od nejslavnější české pěvkyně, což?
Líbí se mi také její vlastní epitaf, umístěný na její pohřební mohyle uprostřed lesů:

Žijící,
jež smíte dosud všechny tyto krásy zřít,
vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků,
samo v duše mé,
jež dozajista vtělena do některého z nich,
znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.

Odpoledne, po Trylku, v němž zazněla výtečná concerta grossa dalšího málo známého Itala Geminianiho, jsem se šel konečně také trochu projít ven. Kvetou petrklíče a chudobky. V lese na Šibeničním vrchu jsem si sedl na posed. Přišla tam na mne záhy dřímota. Nejraději bych si byl vlezl ve stanu do spacáku a spal až do večera, kdybych tady někde poblíž tábořil jako loni. Jenže letos je vše jinak a hůř. Přemýšlím, jak dostat bez velké námahy někam daleko do lesů stan a dost jídla na tři dny v polotekutém skupenství. Na nic jsem zatím nepřišel. Byla by to tíha, táhnout se s minimem deseti půlkilových sklenic s kaší. V baráku se nikdy tak dobře nevyspím jako v lese. Zkusil jsem si lehnout alespoň jen tak na tom posedu. Zjistil jsem, že to docela jde a myslím, že jsem dokonce na pár minut usnul. Brzy mi však bylo chladno. Zpátky dolů do lágru se mi nicméně také nechtělo. Při vstávání jsem vyplašil sojku, která hodovala u krmítka. Za hodinu jsem uviděl jednu osamělou srnku. Popásá se na svěží zelené travičce. Docela bych si dal taky, kdybych měl v pořádku zuby. Srnka je krásná jako lesní víla. Tak teď už rozhodně nikam nepůjdu! Pozoroval jsem ji dobrou další hodinu; pak už mi byla opravdu zima, a tak jsem se šel ještě projít po lese. Ten je stále řidší a řidší. Za pár let to tu už nepoznám. Dřevaři se do lesa zakousli hůř než obávaný kůrovec. Všude se válejí klády. Radost mi dělá snad jedině koberec právě kvetoucích šťavelů. Elysejská pole v představách starých Řeků byla porostlá asfodelem, můj Reinlebensborn pokrývá zelený koberec šťavelů. Je to pěkné.

čtvrtek, 24. dubna 42
Dnes jsem si přeci jen měl vzít tu dovolenou. Ráno sice byla teplota na bodu mrazu (nálada taktéž), ale přes den bylo krásně. Svatý Jiří opět nezklamal. Zklamal jsem Já. V práci jsem byl navíc úplně zbytečný, ježto bylo málo práce a hodně lidí. Měl jsem na starosti jenom jeden lis, a i ten za půl hodiny „kleknul“, takže jsem pak neměl vůbec nic na práci. A když jsem pak v šatně nad knihou zapomněl na čas, ještě jsem dostal vynadáno, kdeže se furt courám. Potom, když už jsem dostal práci jinou, zase jako naschvál se kolem motal zahraniční audit. Byly to dvě mladé Francouzky. Rozuměl jsem, co si mezi sebou povídají. Naši se s nimi ovšem domlouvali špatnou angličtinou; francouzsky neumějí ani ceknout, ba ani vyslovit název výrobku – poussoir, česky „tlačítko“.

Stále přemýšlím, jak to udělat, abych mohl jít o víkendu pod stan. Ach jo... – už abych měl zuby! V přírodě bych bez nich nepřežil. Bez civilizace bych prožil sice šťastný, avšak krátký život. V tomhle stavu bych patrně zemřel hlady.

pátek, 25. dubna 42
Zrovna, když jsem se najedl rohlíku rozmočeného v pečlivě umixované sójovo-fazolové omáčce, začalo venku pršet. I počasí je proti mně.
Na nástěnku jsem si pověsil nový pěkný plakát s chumlem pěti malých roztomilých koťátek. Kočky jsou fajn. V životě nepochopím, co kdo vidí na čoklech. Kočky mám rád, psy nenávidím.

sobota, 26. dubna 42
V práci na noční nebylo co dělat, a tak jsem si hlavně četl. Kapitola Čtení v soukromí se mi líbila; přečetl jsem ji celou. Pojednávala o čtení v posteli, na záchodě... – samá též má oblíbená místa.

„Hledal jsem štěstí všude,“ vyznal Tomáš Kempenský na počátku patnáctého století, „nenašel jsem je však nikde, jen v koutku s malou knížkou.“

V Životě svatého Řehoře z dvanáctého století je toaleta popsána jako „uzavřené místo, kde je možné číst tabulky bez vyrušování“. Henry Miller s tím souhlasí: „Dobře jsem si početl jenom na záchodě,“ vyznal jednou. „V Odysseovi jsou pasáže, které je možné číst jenom na záchodě – když chce člověk v plnosti vychutnat vůni jejich obsahu.“ Ona místnůstka, „určená ke zvláštnějšímu a banálnějšímu účelu“, byla ve skutečnosti pro Marcela Prousta místem, které používal „při všech svých činnostech vyžadujících neporušitelnou samotu: při četbě, snění, pláči a rozkoši“.
Epikurejec Omar Khayyam doporučoval číst verše venku pod větvemi; o staletí později puntičkářský Sainte-Beuve radil číst Paměti Madame de Staël „pod listopadovými stromy“. „Mým zvykem je,“ napsal Shelley, „vysvléct se, sedět na skále a číst si Hérodota.“
Proust napsal: „Opravdové knihy musí být dítkami nikoli jasného světla a hovoru, ale šera a ticha.

Pěkné citáty, že?

Měl jsem v práci tolik volného času, že jsem začal číst ještě i další kapitolu Metafory čtení. V ní jsem narazil na další pěkný citát – je od Goetha z básně Sendschreiben (Poselství) z roku 1774:

Hleď, příroda je živá kniha,
nechápaná, ale ne nepochopitelná.

Po dopoledním spánku jsem si šel ven do lesa sednout na posed. Kvetou fialky a budníčci tak krásně zpívají... Zmámilo mě to, a tak jsem si zase na chvilku na tom posedu lehnul. Nízko nade mnou a nad štíhlými jasany přeletěla káně, vydavše svůj typicky krátký a ostrý pokřik. Vstal jsem, sestoupil z posedu a dlouze jsem se procházel po lese – po lese zjitřených vzpomínek. Vyplašil jsem při tom jednoho zajíce. Došel jsem na cestu a zdálo se mi, že je na ní dostatečně „čistý vzduch“ na procházku. Lidužel nebyl. Netrvalo dlouho a zkazil mi to zase ten motorkář, který mi pil krev vloni i předloni a pak jsem potkal ještě další dva lidáky. Byli to nějací zkriplení degéni ultramoderního světa, neuvyklí zjevně chůzi, protože šli jaksi celí nakřivo.

K večeři budu mít uvařenou a pečlivě rozmixovanou polévku ze všeho možného, co dům dal: z brokolice, z mrkve, ze ředkviček, z rajčete, z červené řepy, z česneku a cibule...

Na zítřek do roboty jsem se snažil v mixéru připravit kaši z vegetariánských utopenců, ale bez přídavku jedné naběračky polévky to nešlo. Na čundr do přírody přece nemůžu tahat několikery sklenice s tekutým obsahem! To bych se prohnul! A od úterý mi budou chybět další zuby! Letos to vypadá bledě. Nejlepší roční období mi uteče jako jarní voda v baráku, ve fabrice a u zubaře, zatímco Já toužím jen po lesních tišinách.

Asi dva dny jsem neslyšel ani neviděl Čubku. Náladu mám okamžitě lepší. Že by konečně chcípla? Nebo ji dali k někomu na návštěvu, aby „oblažovala“ svým nesnesitelným jekotem zase nějaké jiné chudáky? Ne – nic z toho; už ji zase slyším.

neděle, 27. dubna 42
Ráno, když jsem šel do roboty, mi byla zima, a večer, když jsem se vracel na ubikaci, bylo mi zase vedro. Byl krásný den! Ve fabrice mě to dvojnásob štvalo. Ale práce bylo zase málo, a tak jsem jen četl a četl.

Alberto Manguel, autor Dějin čtení je zatížený na bibli a na toho vola Augustina, který pohrdal živočišností, tělesností a zvířaty; je zatížený na křesťanský středověk vůbec a na takové odpornosti. Mluví o nich pořád. „Jsme mezi Židy,“ řekl by Nietzsche.

Zajímavé bylo však vyprávění – nebo spíše spekulace –, že slavná alexandrijská knihovna měla mít svých půl miliónu svitků uložených jen tak volně každému k mání v podloubích, výklencích a nikách ulic. To by bylo dnes nepředstavitelné; v našich současných zkažených společenstvech obcí by bylo takové veřejné (opravdu veřejné!) zařízení brzy rozkradeno, poničeno, zmarněno.

Knihovníkem alexandrijské knihovny byl řecký učenec Kallimachos z Kýrény. Ten věřil, že literatura má být stručná a prostá. „Velká kniha, velká nuda,“ tak znělo Kallimachovo lakonické rčení.

Poučná byla i kapitola o počátcích písma, tedy o Mezopotámii; že staří Mezopotámci považovali ptáky za posvátné, neboť jejich kroky v mokré hlíně zanechávaly znaky připomínající klínové písmo, a představovali si, že kdyby dokázali rozluštit chaos těchto znaků, dozvěděli by se, co si myslí bohové; že symbolem mezopotamské bohyně písařů Nisaby bylo rydlo na rytí klínového písma na hliněné destičky; že od počátku bylo psaní a čtení aristokratickou dovedností – jakož ostatně i dnes, neboť dobré psaní a dobré čtení je vyhrazeno stále jen těm nejlepším, ostatní je brak a šmejd a lůza; a že většina mezopotamských písařů domýšlivě, nebo spíš hrdě, zakončovala své texty touto tiráží: „Ať moudří vyučují moudré, aby nevědomí zůstali nevědomými.“ Správně řečeno.

Na mezopotamských reáliích mě též zaujalo a pobavilo to, že Inanna byla bohyní zároveň lásky i války. Typické. Vždyť v lásce a válce je dovoleno vše, jakýkoli úskok.

Pěkný je citovaný výrok amerického filozofa španělského původu George Santayany (blíže jej neznám): „Existují knihy, v nichž poznámky pod čarou nebo komentáře naškrábané rukou nějakého čtenáře na okraji jsou zajímavější než text. Jednou z takových knih je svět.“ Toť přesné.

Další citát je také líbezný. Je od mistra takových krátkých a vtipných, leč pravdivých průpovídek – od Oscara Wilda. Výrok se týká jedné americké feministky a humanistky jménem Margaret Fullerová a zní takto: „Venuše ji obdařila vším kromě krásy a Pallas Athéna vším kromě moudrosti.“ Bravo!

Kapitola o Waltu Whitmanovi nevzbudila mé sympatie k tomuto básníkovi, třebaže jeho Zpěv o mně je naprosto skvělá báseň, již mám opsanou v jednom ze svých mnoha florilegií. Jinak je tu vylíčen jako nějaký křesťansko-humanistický fundamentalista, či co, což také nemusí být pravda. Autor je přece Žid. Mně totiž nepřipadá jako příliš humanistické a pobožnůstkářské toto osobní básníkovo sdělení ve verších „o sobě“:

Myslím, že bych mohl odejít ke zvířatům a žít s nimi, jak jsou mírná a soběstačná,
Stojím a hledím na ně dlouho a dlouho,
Nepotí se, nevzdychají nad svým stavem,
Neleží potmě v bdění a nepláčou pro své hříchy,
Není mi z nich zle, protože nevykládají o povinnostech k Bohu,
Ani jediné není nespokojené, ani jediné nešílí posedlostí po majetku,
Ani jediné neklesá na kolena před druhým, aniž před sobě rovným, které žilo před tisíci lety,
Ani jediné po celé zemi není ctihodné nebo nešťastné.

Po šichtě jsem konečně na den osvobozen od hnusné fabriky a blížím se k ubikaci kolem mini-zoo, kde se papoušci věnují toaletě, probírajíc se peřím. V parku kvete nádherně bíle slivoň myrobalán. Je to nyní jediný bíle kvetoucí starý mohutný keř velikosti stromu v celém parku. Nádhera.

A Já se již dnes chystám na blížící se víkendový tramp. Mám zpoždění. Avšak nouze je učitelkou moudrosti. Přemýšlel jsem tak dlouho a vytrvale, co v přírodě jíst bez zubů, až jsem na to konečně přišel: sladké sušenky rozmočené ve vodě. Pouze si s sebou musím vzít nějakou vhodnou mističku, toť vše. Geniálně jednoduché řešení.

Nyní bych měl začít psát novou knihu s nepatrně, avšak významně pozměněným názvem: ZÁPISNÍK ŽIVÉHO MUŽE.

Ano, měl bych, neboť obživuji jako příroda a tvorové v ní.

Ale do zápisníku mrtvého muže patří ještě toto:
Že mám po návštěvě zubaře opět o pár stoliček méně – tentokrát všechny vlevo nahoře (zaplatil jsem 30 korun) – a také to snad patří k mrtvému muži, že se mi porouchal počítač. To jsem sice zjistil až po návratu z prvního letošního čundru, ale nešť: byl tak jako tak mrtvý, že?

Dnes je pátek 9. května a počítač už je spravený, zapojený a dobře fungující, dokonce se mi zdá, že pracuje tišeji. A Já jsem doma po dalším, druhém víkendu stráveném v lese. Ale tady již opravdu odkazuji na mé další misantropické veledílo s názvem ZÁPISNÍK ŽIVÉHO MUŽE.

KONEC


Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Introspektiva:
Naber si

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Zápisník mrtvého muže - 14. (závěr)" | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund